Apokryf #1. Hostina ve Valhale. Chvála polytheismu.
Byla to jedna z menších oslav ve Valhale.
Přilétl jsem přestrojen za mouchu a neovládal jsem svá křídla natolik dobře, abych mohl vzlétnout nad úroveň desky stolu. A tak jsem viděl jen nepatrnou část celého děje. Světlo nad deskou stolu bylo navíc příliš oslnivé a v jeho extatické kráse bych nejspíš shořel, pokud bych se nedržel v přítmí, které mně, mrňavé mouše, příslušelo.
Vím jen tolik, že divoký ryk hudby vrcholil, víno teklo proudem a lýtka tanečnic se zlatými náramky se mrštně pohybovala mezi poháry a talíři s pečeněmi. Nahá chodidla se ocitala ve vzduchu setinu vteřiny před tím, než nad deskou stolu zasvištěl v tanci stříbrný meč jednoho z bojovníků. Pokaždé, když meč rozsekl jablko nebo kus lebky, zanikla jedna civilizace ve světě lidí, a šťáva z nich pak vystříkla daleko po stole jako krev miliónů lidských srdcí. (Pozemšťane, nenech se však zmýlit líčenou mastnotou a krví, neboť obojí v tomto božském světě znamená tolik, co moudrost a krásu, o níž se ti ani nesní!) A pak, když jeden z nižších bohů (nevím už který, neb sám jsem v akrobatických piruetách kroužil se zavrati k zemi) uhryzl obrovský kus syrového masa a počal jej drtit čelistmi, urval si trhnutím od úst zbytek již zapáchajících vnitřností, které již pozřít nechtěl, a mrštil jimi doprostřed sálu, kde se hladově rvali tři psi - a na něco takového právě čekali.
Tyto mastodontní dogy se vzepjaly k výskoku a prudkým trhnutím si ve vzduchu urvaly ze zbytku vnitřností svůj díl. Se sliněním, třasem a skučením každá ze tří šťastlivých dopadla k zemi, odběhla do svého rohu pod stolem a jala se jej hltavě žrát, trávit a dávit, až jim bulvy samým štěstím slzely.
První se jmenovala Mohammed, druhá Ježíš a třetí Mojžíš.
Přilétl jsem přestrojen za mouchu a neovládal jsem svá křídla natolik dobře, abych mohl vzlétnout nad úroveň desky stolu. A tak jsem viděl jen nepatrnou část celého děje. Světlo nad deskou stolu bylo navíc příliš oslnivé a v jeho extatické kráse bych nejspíš shořel, pokud bych se nedržel v přítmí, které mně, mrňavé mouše, příslušelo.
Vím jen tolik, že divoký ryk hudby vrcholil, víno teklo proudem a lýtka tanečnic se zlatými náramky se mrštně pohybovala mezi poháry a talíři s pečeněmi. Nahá chodidla se ocitala ve vzduchu setinu vteřiny před tím, než nad deskou stolu zasvištěl v tanci stříbrný meč jednoho z bojovníků. Pokaždé, když meč rozsekl jablko nebo kus lebky, zanikla jedna civilizace ve světě lidí, a šťáva z nich pak vystříkla daleko po stole jako krev miliónů lidských srdcí. (Pozemšťane, nenech se však zmýlit líčenou mastnotou a krví, neboť obojí v tomto božském světě znamená tolik, co moudrost a krásu, o níž se ti ani nesní!) A pak, když jeden z nižších bohů (nevím už který, neb sám jsem v akrobatických piruetách kroužil se zavrati k zemi) uhryzl obrovský kus syrového masa a počal jej drtit čelistmi, urval si trhnutím od úst zbytek již zapáchajících vnitřností, které již pozřít nechtěl, a mrštil jimi doprostřed sálu, kde se hladově rvali tři psi - a na něco takového právě čekali.
Tyto mastodontní dogy se vzepjaly k výskoku a prudkým trhnutím si ve vzduchu urvaly ze zbytku vnitřností svůj díl. Se sliněním, třasem a skučením každá ze tří šťastlivých dopadla k zemi, odběhla do svého rohu pod stolem a jala se jej hltavě žrát, trávit a dávit, až jim bulvy samým štěstím slzely.
První se jmenovala Mohammed, druhá Ježíš a třetí Mojžíš.
Kdo má uši k slyšení, slyš!
Na tom, co zbylo po těchto třech psech, hodujeme zase my, lidské mouchy.
Na tom, co zbylo po těchto třech psech, hodujeme zase my, lidské mouchy.
Tak vysoko cením moudrost valhalských bohů a tak láskyplně chválím polytheismus.
 |
| George Gittoes: Free to dance |
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš pohled.