Minieseje

V krbu praská oheň a v místnosti je příjemně teplo. Je chvilku po sedmé večer a restaurace v městečku Castelbuono na severu Sicílie právě otvírá. V mých žilách koluje sicilské vino bianco. Je tu skoro ticho, hosté pomalu přicházejí. Italská slova znějí lahodně. Po pár dnech mi přicházejí samy na jazyk. Není třeba se je učit. Jsou jako hbitě protékající potůček. Jako lehkonohá hudba. Jako nohy v trávě kráčející bez úsilí. Smyslem italského života je korzo. Předvedení se. Nevážné předvedení se. Nestojí to žádnou energii. Stane se to samo. To, co z vás první vypadne, když jste milované dítě. Předvedení se potěší vás i druhého. On učiní totéž. Smyslem není sdělit důležitou myšlenkou jako někde na sever od Alp. Smyslem je být sebou. A potěšit svým bytím druhé bytí, které zase potěší vaše bytí v interaktivním spolubytí:  v tanci,  v hudbě,  kde si dva zkušení muzikanti vyměňují sóla a přihrávky. Právě mi maestro přinesl pizzu. Jako královskou krmi. Voní houbami. Až na půdu. Italské bytí je i