Svaté dunění daleko od Slunce
Na kurzu astrologie o aspektech mezi planetami jsme se dostali na rozhraní sil Pluto a Neptuna. Když jsme zde slovy a obrazy nějakou dobu kroužili, měl jsem dojem, že se nějak dotýkáme našeho CIVILIZAČNÍHO STÍNU, že sem naše kultura vědomě nechodí. Že to je něco, pro co nemáme nádoby, kulturní instituce, rituály, cesty, brány, výlezy, žebříky - čeho se fatálně děsíme a co chceme, aby nebylo - i když ono to je. Co to je ? Je to ztráta kontroly spojená s božskou infernalitou a ambivalencí, kdysi obsaženou ve starověkém slově HAGIOS (svatý, mimořádný až děsivě jinaký, nedotknutelný, patřící k božské dimenzi, k vyšší síle, ale bez rozlišení na dobrý a zlý). Je to magicky krásné temné tam někde dole, kam nedopadá světlo centrálního slunečního vědomí (vizuální percepce, ega a "pouze hodného monoteistického boha"). Je to možná blízko jungovskému slovu (z Červené knihy) Abraxas (světlý a temný bůh dohromady), což zase nějak odpovídá Řeku Zorbovi, který říká "Bůh, ten mazaný ďábe...
