Písně Orionu

Motto: "Abychom přemýšleli o životě, deset let zíráme do mobilu, dva tisíce let (a něco) do bible a sto tisíce let na hvězdy."

-100.000

Slezáme se u ohňů a když není po ruce mobil ani bible, zíráme na Orion. Vyprávíme si o něm. Dávají o něm v hlavním vysilacím čase.  A o těch kolem něj. Co je to za ním? Co je to před ním? Dlabeme morek a stařešinové vyprávějí a vítr ševelí z kopců. 

Je to velké tajemství, velký tajem. Všichni lovci to ví. Hovoří potichu. Mrazí vás po páteři. Dnešní den by nebyl ničím, kdyby teď nenastal ten svatý okamžik. Uhlíky dohořívají v ohništi. Lov se vydařil. Mysl utichá. A na pomezí spánku a bdění... Všichni se tetelí... Až nejstarší, co mnoho pamatuje, spustí svá slova do ticha a mlaskání. Začíná... A ve vaší mysli vše ožívá... Vidíte velkého Lovce, Oriona, podobá se našim lovcům, ale je mnohem větší a silnější, září modravým svitem. Za ním smečka psů? Mami, co je to pes? Drž kušnu a poslouchej. Velký a Malý pes. Štvou posvátné temné zvíře. Má obří rohy, podívej. Dává nám potravu. To velké zvíře se převtěluje do všech zvířat na našem lovu. Všichni mlaskáním a klaněním děkují. A těší se, jakými záhyby lovu je vezme vypravěč dnes. Á dnes příběh doputoval k velké mléčné řece. Býk z ní pije na posvátné pastvině. A tu ho spatří velký Lovec Orion. Vše se zalyká měsíčním světlem. Nikdo ani nedutá. Ani nemlaská. Všem stojí husí kůže. Všichni to vidí. Jsou v posvátném vzrušení. Velký Lovec napíná tětivu a 

-30.000

Býk běží po stěně jeskyně. Kudrnatá dívka s rumělkou na prstech jej tvaruje bříšky prstu po reliéfu skály. Už tři dny nejí a nespí. Očí jí slzí vzrušením. Ostatní zpívají, hvízdají a rozechvívají chřestidla. Posílají jí sílu. Ona nemuže ustat, dokud býk není hotov. Posvátný okr hřeje a létá vzduchem.

-4000

Sumer. Orion, nebeský pastýř, Dumuzid-absu. Klaní se před nebeskou hvězdou  Inannou - Venuší.

Orion - Pastýř Dumuzid Inanně zpívá:

"Má nejdražší 

Má nejdražší 

Můj miláčku 

Můj mede vytékající ze své matky 

Můj nektare vína

Medoústá po své matce

Třpyt tvých očí je tak opojný

Přijď ke mě, milovaná sestro.

Tvá slova mě vzrušují

Medoústá po své matce

Polibky tvých úst jsou lahodné

Přijď ke mě, milovaná sestro.

Sestro, tvé obilné pivo je tak dobré,

Medoústá po své matce.

Nápoj z tvého chlebového piva je sladký.

Přijď, milovaná sestro.

A Inanna mu odpovídá:

Jak dlouho budeš živ

Měl bys mi přísahat

Bratře z venkova

Jak dlouho budeš živ

Měl bys mi přísahat

Že se nikdy nedotkneš jiné 

Takovou přísahu mi slož

Bratře můj, ukládám ti tuto přísahu

Bratře s krásnýma očima 

Polož svou pravou ruku

Na mé pohlaví 

A levou ruku

Polož na hlavu mou

Přitiskni svá ústa

Na mé rty

Vezmi mé rty do svých úst

Tak mi musíš přísahat

To je jediná přísaha ženě

Můj bratře s krásnýma očima."

-1800

Osiris - Orion se se svým třpytivým pásem vynořuje v ranních vlahých hodinách nad hladinu otce Nilu. Všichni ve vaší vsi se radují. Věší věnce květin.  Celá země lehce zesládne a zavoní. Za chvíli se Nil začne zvedat. Bůh Osiris, dárce všeho života, předtím rozčtvrcený, vstane z mrtvých v plné síle a Nil zase povstane. 

"Chvála tobě, ó Osiride, Pane věčnosti,

Un-nefere, Synu bohyně Nút, Prvorozený ze Sebe!

Jsi králem bohů, vládcem všech, kteří žijí.

Jsi ten, jenž dal vzniknout lidem,

jenž stvořil pastviny pro stáda a potravu pro husy,

jenž dává rybám plout v řekách,

jenž přináší dech života do nozder všech tvorů.

Ctěn jsi svým otcem Gebem,

milován svou matkou Nút,

sestra tvá Isida tě chrání svými kouzly,

a tvůj syn Hórus vládne na tvém trůně.

Ty povstáváš v svém majestátu,

jsi krásný jako ten, který nikdy neumírá,

přebýváš v duši západní říše,

jsi pánem Dvoucestí,

jehož srdce je klidné ve věčnosti.

Tvá tvář září jako slunce,

tvé oči jsou jako záře nebe.

Tvá koruna Atef tě činí posvátným,

tvé žezlo vládne nad světem živých i mrtvých.

Buď pozdraven, Pane života,

jenž vítězí nad nepřáteli,

jenž porazil Séta, nositele chaosu,

jenž obnovuje řád světa a proudění Nilu.

Osiride, ty, jenž jsi byl zabit a znovu povstal,

ty, který jsi vstal z těla své matky Nút,

a jenž přinášíš světlo duším v Dua-tu,

nechť ti zpívají všichni bohové i lidé,

neboť tvé jméno trvá navěky."

Vláha je ve vzduchu cítit. Vrací se vlaštovky a ptáci, rákosí se rozvlní. Lidé se více smějí. Jakási úleva přichází. Rybáři zase budou mít plné sítě. Bude dost. I na vás se dostane. I spánek lépe chutná. Jakýsi sladký výdech je tu. Upokojili jste se. Hluboce spíte. Méně hádek se sourozenci. Maminka vám dává najednou delší úsměv a větší porci kaše. Radost se pomalu vrací do vašich dnů. 

Vaše klukovské výpravy hlubokým rákosím jsou stále odvážnější. Voda nejprve zhnědne a zokrovatí. Chytáte první ptáky do sítě. Tatínek vás poprvé bere na lov na dlouhé lodi. Mnoho květů na vodě. Hlavu těsně u vody. Není nic lepšího. Vzduch těžkne. Sbírají se oblaka.

-550

Arménská vysočina. Skalnatý převis. Dohořívá oheň, pár uhlíků doutná.

Otče, povídej o té nejstarší bitvě, kdy náš Pán zvítězil nad zlým obrem. Řekne nejstarší syn ze tří. Otec s vlněnou čepicí se usměje, jeho srdce zaplaví horká radost. Je to jiskra lásky k jeho národu, která hoří dole v solaru pod srdcem. Syn ho otázkou dojal. Otec významně mlčí a prohrabuje uhlíky. Tu si posune čepici z čela až mu hustá kštice vykoukne a obrátí hlavu vzhůru. Ano, je tam na obzoru na východě. Náš pán, přepásaný třemi diamanty. Otec důstojně čeká, dokud všichni synové nesynchronizují své pohledy s jeho jiskrným zrakem a hustým obočím mířícím na východ.

To je on, náš Pán. Řekl hrčivě horskou řečí 'Hghrtsun. Před dvěma tisíci oběhy slunce v kraji na jih odtud žilo mnoho kmenů, sloužili zlému Bohu. Byl to obr, titán. Chtěl lidské oběti. Ale náš pán Hayk, velký lučištník, s bílými vlasy až po pás, se postavil v čelo našeho lidu z hor a proti velké přesile akkadských nás provedl přes horské průsmyky a v dlouhé partyzánské válce akkadské udolal. Museli nás nechat jít. Na některé jejich voje, vozy, zásoby a ženy utekly pod ochranu našich. Protože jim to řeka hvězda na obzoru. Dostali vnuknutí v noci odpustit tábor a přidat se k našim. Na akkadské pak přišly mnohé pohromy. Zlo je vytrestalo. Ale naše praotce Hayk vyvedl. Všichni jsme jeho synové. Jeho tři démanty v pase jsou naším znamením. 

Otec poklekl a sklonil se hlavou k zemi. Synové to udělali po něm. 

Pastýřští psi napodobili své pány a ulehli po jejich boku.

Zem teple dýchala. 

Nyní velký lučištník na nebi ožil. Napnul tětivu a jeho tělo hrálo jako pružina složená z modrobílých vláken. Jeho vlasy vlály ve větru.

Proti němu povstal v jiné části nebe velký štír. Jeho bodec svítil zarudle a blýskal se jako magma.

Chlapcům se málem zastavilo srdce. 

Pevně objali své psy a přitiskli se těsně k zemi.

Štír běžel napříč vesmírem, miliony hvězdných letů daleko.

To on kdysi zabil jejich maminku Horskou Havranici.

Zlou nemocí. 

Černou zimnicí.

Její krk opuchl černým hnisem.

Praotče Hayku, stříbrovlasý, Pane náš, ochraňuj nás v hodině této i v hodině smrti naší.

Jezero dole pod skalami se zavlnilo a zadul prudký vítr. 

Velký kosmický štír se protnul s letícím šípem jako spirála stékající po stříbrné holi. 

Velký lučištník znovu nasadil šíp do tětivy.

Chlapci ulehli po boku svého otce. Jeho bránice zpívala starý hymnus. Hymnus hřál a vzýval a dojímal samu skalnookatou zemi. Oči chlapců byly zavřené a účastnili se nebeského letu, který plynule přecházel ve spánek. Než jezero Van rozčeřily bílé paprsky vycházejícího slunce.  

Všechny dole pod srdcem hřály jiskérky démantového krále, který pulzoval v jejich krvi. Oni jsou všichni jeho jiskrami. Pulzují společně jako uhlíky.

Jednou znovu povstanou a sjednotí země úrodného půlměsíce. Od moře k moři.

Dvanáctkrát se přesune sídlo jejich králů po této mapě, kterou by horský orel přelétl za čtyři dny. 

Jednoho dne zažene chlapce a otce s vlněnou čepicí velká bouře do nitra hory. 

Když rozdělají oheň, zjistí že jeskyně krásně zní. Jejich hymny šplhají jeskyními šachtami jako modlitby. Je tu zvláštně veselo a povzneseno.  Únava a chlad bouře jsou hned pryč. Chlapec nabírá čistou vodu kapající ze skály. Zaujme ho světelné vlákno snášející se po stěně jeskyně. Jde blíž. Příkládá tvář ke stěně a směje se. Co je to tu? 

Poodstoupí. Tu to uvidí. To je posvátný běžící býk. A tady další. Uvidí celý běžící rytmus stáda. Stane se jím. Zažije To. Mrazí ho po páteři. Co je to? Stojí nehnutě celé minuty a stádo se valí jím. On je to celé stádo. On je ta prasíla. Rodící a plodící. Stojí mu husí kůže a mrazení neustává. Běžný čas mizí. Chlapec stojí a je stádem bez počátku a bez konce.

+1510

Michelangelo leží na zádech v Sixtinské kapli těsně u stropu a štětcem maluje Adamův prst dotýkající se Stvořitele. Bolí ho záda, ale nemůže přestat. Jakási síla jej uchopuje a euforizuje. Jeden štětec tažený deseti anděly. 

Dole pod lešením se plíží papež - skřet a nespokojeně odfrkuje.

Takové peníze mě to stojí!

Ale někde uvnitř se tetelí radostí tříletého břečťánku vzadu za stodolou. I jeho temná duše se těší na svítání.