Interview s Františkem Kupkou
*
V průběhu roku 2023 jsme s Barborou Kleinhamplovou uskutečnili sérii konstelací ve Veletržním paláci. Týkali se jak umělců tak jejich děl, ale i "léčení" či "mapování" instituce Národní Galerie a Veletržního paláce s celou jeho složitou minulostí, včetně jeho požáru. Skrze konstelace jsme měli možnost chápat Veletržní palác jako "bytost" se svými traumaty a rodiči (tvůrci, architekty). Měli jsme možnost "stávat se" na chvíli slavnými díly a jejich umělci. Být "uvnitř" obrazů od Picassa nebo od Gaugina** odhalovalo démonické a perverzní podvědomí svých tvůrců (které se do jejich děl vylévalo), zatímco Kupka byl jiný. Jakoby při tvoření ustoupil, aby nestál v cestě mezi Bohem a tvorbou. Být uvnitř jeho děl představovalo rozpouštět se v obrovské kráse mimo prostor a čas, zažívat nabíjející a ozdravující stav rozšířeného vědomí, být v tvůrčím světle, vlnění a pohybu, který existuje, i kdyby obrazy, artefakty "zmizely". Být "uvnitř" obrazu Kosmického jara a Dvojbarevné fugy nám vyráželo dech. Dopadalo tehdy do Veletržního paláce zvenku hřejivé světlo a ženy v konstelaci, které "hrály" obraz, tančili v euforickém plynutí. Ten, kdo "hrál" Kupku zíral na své dílo a jakoby si do poslední chvíle nebyl jist, zda se mu to celé povedlo. Byl plný skromnosti a nepatrnosti.
Chór andělů mu tehdy říkal: "Tys to dokázal, povedlo se ti to". Kupka plakal. "Nebuď tak skromný, tak sebekritický. Jsi náš miláček a my skrze tebe hovořili. Bůh byl přítomen. Nyní je již čas jít domů a odpočinout si. Tvá mise skončila." Ale Kupka si do poslední chvíle nebyl jist.
"Velké ach, vděčnost, harmonie, pohled na svět skrz vlnění trávy těsně nad zemí, překlopení horizontál ve vertikály; křehkost; strach z narušení božského" poznamenává si do deníku účastnice konstelací, která ztvárnila Františka Kupku. A její zážitek trvá roky, nedávno mi psala, že pokračuje, z vídeňské galerie u jiného jeho Kupkova obrazu. (Silné zážitky jakoby běží celý život).
Během této série konstelacích na umění jsme ještě v květnu 2023 provedli menší konstelaci na setkání s osobou Františka Kupky, abychom pochopili, jaký byl. Rozhovor vedou dvě ženy (Ž1 a Ž2).
*
Ž1: Františku, můžu vám říkat Františku?
FK: Jo, v pořádku.
Ž1: Mě by strašně zajímalo, jak jste to měl se svojí ženou Evženií? Třeba proč jste se do ní zamiloval?
FK: Jsem spíše v spirituálním světě, tento směr otázek mě méně zajímá. Nejvíc jsem ve spiritismu, v duchovnu, pak teprve v umění a pak teprve vztahy s lidma, to pro mě bylo nejméně. To pro mě nemá takovou hodnotu. Není to pro mě stěžejní. 50% duchovno, 40% umění a 10% vztahy s lidmi, tak jsem to měl. Ona mi dělala zázemí, základ, díky kterému jsem to vše mohl dělat.
Ž2: Co se vám líbilo na tom spirituálním světě?
FK: (Směje se). To je dobrá otázka. To mám rád. (Směje se). Jsem rád, když o tom mohu mluvit. Že svět je takový balíček, dáreček, neobjevený, jako dáreček pod stromečkem a já zažívání vzrušení z jeho tajemství, vidím mihotání a vzrušení z božské jiskry, zážívám zázrak, magično. To pro mě bylo nejvíc, to pro mě byla ta vidina, pro níž jsem žil.
Ž1: Jak jste se cítil, když jste se poprvé jako chlapec dostal do pozice spiritistického média?
FK: (Směje se). To mi ani nepřipomínejte, to bylo těžké období. Ani nevím, jak jsem k tomu přidal, ani to nebylo až tak příjemné. Byl jsem jen použit jako medium, nebylo to vůbec o mě. Na to nejsem tak hrdý, na toto období. Jak jsem se tím zabýval později, to bylo už něco úplně jiného. To už jsme nedělali takhle.
Ž1: Proč jste cítil tak silnou potřebu jít do války a bojovat za svou zemi ?
FK: Byl jsem mladý a nezralý, to teď tak posuzuji. Nejsem zpětně na to hrdý.
Ž1: Co pro vás znamená vlastenectví?
FK: (Usměje se). Hluboká láska k českému lidu. Sepjetí. Jsem vlastenec, jsem krajan.
Ž2: Takže se vám stýskalo v Paříži?
FK: (Směje se). Ano, ale byl jsem s tím vnitřně ve spojení, bylo to ve mě, ta krajina česká.
Ž1: Jak jste prožíval, že si Československo pro sebe převzalo ten socialismus ?
FK: To bylo hodně smutné. To jsem byl hodně smutný. Byla to tragédie.
Ž1: Byl to důvod, proč jste se nikdy nevrátil?
FK: Ano, ale asi tak z půlky, byly tam i jiné důvody. Pak tam byly nevyřešené vztahy s lidma, v těch Čechách. S nějakými lidmi jsme si nesedli, něco tam bylo blbého. Asi jsem to nechtěl řešit. Blbý vztahy s lidma.
Ž2: Co byl váš nejoblíbenější obraz?
FK: (Směje se, přemýšlí). Amorfa. (Série kolem toho).
Ž1: Snad vás příliš neurazím, ale tady u nás se mezi kunsthistoriky se traduje, že jste byl náročná osobnost, že nebylo lehké s vámi vyjít...
FK: Já jsem měl vyhraněné představy, jak věci mají být. Měl jsem čistou vizi: a takhle to bude. A to jsem vyžadoval důsledně a na sto procent. Bylo to takhle až trochou nadlidské. Já jsem si říkal, že sloužím nějakému vyššímu principu a mám díky tomu právo to chtít takto přísně. (Odmlčí se). ...Mě ty vztahy ani nešly, abych se přiznal. A moc mi to nechybělo. Já se obracel jako Vizionář k Bohu a tam to umím, přitvrzuji a jedu, ale s lidma jsem něco neuměl nějak.
Ž1: A vaše manželka?
FK: Měli jsme se rádi. Bylo to harmonické a hluboké. Byla to nenáročná žena, s kterou nešlo o sdílení mystických zážitků; mě to ale nevadilo, protože ta hluboká pozemská láska tam byla. Měl jsem díky ní spokojený rodinný život. Dávala mi krásné zázemí a jsem díky tomu mohl "létat nahoru". Ona byla dobře uzemněná "selka" v tom nejlepším slova smyslu.
Ž1: A jaký jste měl vztah k její dceři, k Andrée?
FK: To bylo mystické, nějaká záhada tam byla. Těžko to replikovat. Ona mě nějak fascinovala. Bylo fascinující ji pozorovat, jako dítě, i jak roste. Bylo to něčím divné, to mě zaujetí. Byla mi věčnou záhadou. Fascinující zlomený tvor.
Ž2: Proč vás tak navštěvovali všichni Kubisté kromě Picassa?
FK: Picasso byl původní, jako já. Zřídlo úplně nového směru. Jako já. Jako můj bratr. Strašně jsem si ho vážil. A ti ostatní Kubisti? To bych zvládl levou zadní. A nedělal bych z toho takovou vědu. Ale dělal jsem na vícero směrech. Bral jsem to jako experiment, jako fázi. Pro mě to byl standard, nic zvláštního.
Ž1: Cítil jste se nedoceněný za svého života?
FK: Mě to bylo jedno. Já jsem na tom tak nelpěl. Mě se jednalo o mystické zážitky s Bohem a ta sláva - tak nafoukaný jsem nebyl, že bych chtěl být slavný. Sloužil jsem Bohu a vyššímu principu, aby tady něco zůstalo po mě. Byla to boží práce a pro věčnost, takže zda to bylo v té době populární šlo mimo mě. Viděl jsem, jak se to bude za 500 let používat. To jsem věděl, že je moje poslání. Tím jsem si byl jistý a tak jsem fungoval.
Ž1: Jaké to bylo v komuně Karla Diffenbacha? [Tam se Kupka během studií učil kreslit za doprovodu hudby].
FK: (Usmívá se). To nebylo nijak zásadní. Nezanechává to větší stopu myšlenkovou. Jen lehký úsměv mi zůstal.
Ž1: Proč jste odešel z té Vídně?
FK: Vídeň se mi líbila. Ale chtěl jsem dělat něco v Čechách a pro Čechy, ale to nějak nevyšlo. Vídeň mi imponovala, měl jsem ji rád. Myslím, že jsem s někým nepohod'. Blbě jsme se s někým rozešli. Byl jsem moc principielní a přísný, a když nebylo po mém... To pak bylo těžké ty vztahy. ... Pro mě byla jediná autorita Bůh a tomu jsem sloužil. Všichni ostatní nebyli tak důležití.
Ž1: Jaký jste měl vztah ke křesťanství?
FK: Mystický prvek v křesťanství mi vyhovoval.
Ž1: Myslela jsem, že jste měl i jiné směry, než je křesťanská podoba Boha...?
FK: Nejde o toho Boha. Já si z toho a z alchymie udělal svoji verzi. To nebylo takové to oficiální křesťanství. Šlo o mystické prožívání lásky k Bohu.
Ž1: Co jste zažíval s vašimi současníky: Jacquem de Bone, se spiritistama?
FK: (Ožívá). Tak to jsem rád, že se ptáte. (Směje se). Měli jsme stejné vnímání světa a krásy. Stačilo nám spolu být a viděli jsme to stejnýma očima to všechno. Záři, božské jevy. Hledali jsme Boha ve světle. Někde sedíme a dopadá tam světlo, udělá záři a my jsme ponořeni v tom zážitku. Měli jsme stejné naladění. Stačilo sedět a dívat se. To bylo nejúžasnější.
Ž1: Takže vy jste ani spolu nic nedělali...? Nějaké seance...?
FK: Ano. Jen spolubytí, ležérně, pití čaje. Rozjímání o Bohu a sdílení mystických prožitků. Bylo to hrozně hluboké a byli jsme naprosto šťastní.
Ž1: A jaký jste měl vztah k Medě Mládkové?
FK: (Směje se). To mi ani nepovídejte. Starosti. Ambivalence. Jsem s ní silně spjatý, je to silná vazba samozřejmě. Ale jako kdyby mě nepochopila. Jako kdybych byl takhle velký a ona takhle malá. Jako kdyby nevěděla, o čem to je. Ona chápala jen strašně úzký prvek z toho, co dělám. Složitý, složitý. Hodně složitý.
.jpeg)
Ž1: Co si myslíte o tom, že ona přišla na ten váš pohřeb? (Otázka naráží na skutečnost, že si Kupka přál utajený pohřeb a hrob mimo pozornost světa).
FK: (Zasměje se a povzdychne si). Jako takové znehodnocení a jako urážku, že tam to světské může proniknout, i když jsem to tak nezamýšlel. ... Ale je to i známka toho, je to naše pojetí bylo příliš vyhrocené. To, že tam vstoupila, ukazovalo, že to nebylo až tak dobrý. Jinak by tomu vibračně nemohlo dojít, aby tam vstoupila. Ukázalo to chybu, že to naše bylo moc přepjaté. Jako kdybychom se chtěli dostat do úplně jiných dimenzí, a nebylo nám to souzeno.
Ž2: S jakými umělci jste se ještě přátelil?
Ž1: Co vztah s Jindřichem Waldesem? [Mecenášem]
FK: Toho jsem měl rád, to jsme se milovali. To bylo duševní souznění. On mě miloval, uměl to ocenit, to, co dělám.
Ž1: Takže tomu rozuměl?
FK: Na 90% tomu rozuměl, Meda ne. Meda na 20-30%. Takže Waldes byl pro mě přítel, opravdu přítel. Rozuměl mi. Souznění duší, bylo to krásné. Jak jsem ty vztahy neuměl, tak tenhle vztah byl dobrý.
Ž1: Jste šťastný s tím, jak to teď je Muzeu Kampa?
FK: Nějak mi to nesedí. Moc uzavřený prostor, malé to je. Ale chápu, že jsou třeba kompromisy na světě. Mám pochopení nějaké. Já bych své výstavy dělal jinak, měl bych jasné představy.
(Ž1 se detailně ptá na své konkrétní pojetí výstavy o Kupkovy. Kupka reaguje, že jako humor je to dobré, ale vážně to brát příliš nejde.)
Ž1: Vy nás hodně vysíráte, že jo?
FK: Já jsem něčím vážný, disciplinovaný člověk, mám svuj jasný ideál a nemám rád cokoli kompromisního. Mám strašně jasný názor na věci. Vše jsem bral jako službu Bohu. Uznávám, že to bylo příliš extrémní, nebylo to vyvážené. Bylo to příliš k duchu a nahoru.
Ž2: Máte nějaké dílo také z komplexové vrstvy nebo máte všechno od Zdroje?
FK: (Zvesela a briskně). Od Zdroje. Jsem si jist. Vždycky od Zdroje. Bylo mi řečeno: za 500 budou tvé obrazy sloužit jako zářiče.
Ž1: Proč jen 500 let...?
FK: Přijde nějaká jiná epocha, je to tak celé domluvené.
Ž2: Které typy věcí vás bavilo nejvíc malovat?
FK: (Směje se). Šlo o to světlo, jak se láme. Vlnění světla. Pozorovat to v přírodě a pak to dát do abstrakce. Principy odpozorované, jak se světlo chová v přírodě. Ty mechanismy jsem pak dával do toho abstraktního.
Ž1: Mám pořád představy o nějakých seancích a rituálech...
FK: Kdepak. Seděli jsme na dece v zahradě a pili čaj. Možná jsme si dali lehce absinth, ale jen lehce. Nepřeháněli jsme to. Hlásali jsme čisté vědomí. Jasná bdělá mysl vidí Boha. "Nesjížděli" jsme se. Decentně vína.
Ž1: Měli jste nějaké cvičení?
FK: Každé ráno něco jako jóga. Spojení s přírodou. Nasátí vitálních sil do těla, to je důležité. Čerpání božských sil z přírody a pak to "vlít" do umění. Napojení na zdroj, být v tom ryzím. V ryzím vědomí.
Ž1: Jaký jste měl vztah k Lili Lonngren Anders? Přijela za vámi z Ameriky zkoumat abstrakci... [Pozn. z její sbírky odkupovala Meda Mládková]
FK: Měl jsem ji rád, byla mi sympatická, ale pak jsme se brutálně nepohodli. Pro mě bylo její pojetí umění jakožto byznysu povrchní. Na rozdíl od Waldese nechápala mou hloubku. Jen malá skupina lidí, asi tři, s kterými jsme se scházeli, plus Waldes tvořili mou "duchovní rodinu". Se zbytkem lidí jsem si nerozuměl.
Ž1: A co jste říkal na nalezení vašeho hrobu? Nepřál jste si, aby byl objeven...?
FK: Tak to mě fakt sere, to mě sere. Protože to je proti zásadám spiritismu. Ideou bylo, že člověk posmrtně stoupá, aniž by byl rušen oplakáváním. Spíše to škodí těm, kdo tam pak chodí oplakávat. Udržuje to nízkou energii, je to nesmyslný koncept. Bez konkrétního hrobu funguji jako součást univerzálního ducha. Je to silnější. Schválně jsme to tak udělali, aby muj duch mohl působit ještě víc. To byl náš plán. Takže to mě sere. ... (Odmlka) ... Chtěl jsem žít pro věčnost, ne pro to pozemské.
Ž1: Chápu, že jste teď jinde, ale současně cítím, že chápu, co vás od lidí vzdalovalo. Mám dojem, že vás vlastně nezajímám, že dáváte něco, že jste někde jinde? Asi jste neměl moc zájem o člověka, o mezilidský kontakt, toho druhého nějak vidět?
FK: Jenom s těmi svými, se svou rodinou duše. Mí ezoterní přátelé mi rozuměli. Zbytek mě nějak nezajímal. ... Uznávám, že jsem taková povaha. Mohu se nicméně na tebe podívat, ukázat ti, že to umím. Ale není to můj standard. Se svými nejbližšími jsem toto hluboké vzájemné vnímání měl. V jádru jsem byl velmi křehký a jen oni mohli vidět celou mou podstatu. Před vnějším světem jsem měl jinou tvář. Obojí ale zobrazuje mou povahu.
Ž1: Možná proto byly ty vztahy takové?
FK: Měli filosofii úplně jinou než já. ... Ale já měl dojem, že abych naplnil své poslání, musím takovou cestou zostra jít, jinak bych to nerealizoval. Abych mohl tolik věci udělat a posloužil tak stvořiteli, musel sem takový být. Holt, lidi a vztahy nebyli silná stránka moje.
Ž1: A kdybyste měl něco dnes říci nám, lidem, kteří děláme umění v této době? Nějakou radu, nějaké moudro?
FK: Tak to je velká otázka! Asi bych řekl: bez víry v Boha nezmůžete nic, ale chápu, že to je moje extrémnost nějaká. ... Asi bych řekl, že krása, hodnota, smysl, velikost: že to není nic překonaného, že se k tomu lze vrátit. ... Nemohu dost dobře nezdůraznit, pokud mě chcete pochopit, že jsem na prvním místě žil pro mystiku a mysteria, to pro mě znamenalo nejvíc. Pokud toto studujete, tak mě lépe pochopíte.
Ž2: A co byl váš nejsilnější zážitek?
FK: U nějaké řeky, západ slunce, nějaká žena s deštníkem... Božství se rozlévá, splynutí s přírodou, zmizelo ego a nastalo splynutí s celkem: byl jsem včelami, květy... Z těchto zážitků jsem čerpal celý život. Věděl jsem, že jsem součástí stvoření a velkého plánu.
Ž2: A jak došlo k tomuto zážitku?
FK: To je zajímavá otázka. Dělo se mi to odjakživa, už jako malý jsem to cítil. Měl jsem to pevně zakořeněno v sobě. Už jako malé dítě jsem to měl. Byl ve mě silný duch. Dráždil jsem tím učitele. Věděli, když jsem je vnímal jako šlendriány a bez víry v Boha.
Ž1: Nevím, jak se na to zeptat, ale jak jste pronikali k spirituálnímu tajemství?
FK: My jsme se jen dívali a skrze to upadali to tranzu. Dívali jsme se na světlo a upadali do jiného stavu vědomí. Pak jsem se to pokusil vyjádřit skrze umění a své kamarády vzít do tohoto zážitku.
Ž2: A byly to portály do jiných dimenzí.
FK. Tak.
*
** pozn. Picasso, Gaugine i Kupka nám skórují 8 z 10 na stupnici traumatické zátěže - více o tom zde: http://ografologii.blogspot.com/2023/06/spiralni-architektura-traumatu.html Tento stupeň činí vztahy už obtížnými a souvisí s hledáním opory skrze identifikaci s archetypálními silami.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš pohled.