Meera a Mustafa

Meera ležela ve stanu. Čtyři muži jí drželi za ruce a v ústech měla roubík, aby si neprokousla jazyk. Ležela zakloněna a dávila se. Dostala na jazyk kapičku černého inkoustu,  jedu podobného kuráre, který odstartoval její katarzi.  V tu chvíli padla na znak, oči v sloup a z úst chrčela nezachytitelná slova, zvuky a kletby.  Tento proces trval 40 dní, na plani Arak Turpani, uprostřed pustiny. 

Mustafa Meeře omýval čelo namočeným šátkem.

Miloval každou jeji vrásku, každý záhyb jejích úst, každou kapku její krve a jejích slz. 

Meera byla statečná; občas v mrákotách zaznamenala jeho pohled. Znovu upadala do snění a blouznění.  

Vznášela se v zemi předků,  procházela sedmi pekly a občas se na chvíli dotkla nebe a andělské čistoty, a jeji tváře se rděly a úsměv byl náhle blažený. 

V tu chvíli tiskla Mustafu za ruku a cítila jeho přítomnost a plna vděčnosti tak projevovala svou náklonnost; než zas šílená monstra převzala vedení a ona se propadala do temnot, a po jejím já nebylo ani vidu, ani slechu, jen bělmo a mumlání zjevovalo přítomnost běsu. Její ruka v nelidské tvrdé křeči tiskla cokoli na blízku, jakoby byla louskáčkem na ořechy. 

Mustafa pohřbil její dítě,  aby získalo klid.

Ale předci byli neklidní, a doráželi na vojenský stan jako vichřice, jako bouře, jako smrt a jako příboj najád a vpád valkýr a vítězství temnoty. Plachta se napínala, vítr kvílel a čtyři silní muži vrávorali, ale nepustili.

Za stanem se prostírala propast a sráz. 

Do té propasti kdosi dítě před několika měsíci hodil. Jeho ostatky Mustafa vyhledal a rituálně pohřbil. Meera tehdy žalem zešílela a vyhledala Mustafu.

Ve stanu praskala louč a na stěně stanu se jako na plátně promítaly děsivé výjevy.

Mustafa byl někdy bezradný, seděl před stanem a hořce plakal. 

Mnohdy ztrácel naději a víru a zmocňoval se ho pocit, že ji ztratil v temnotách,  odkud není návratu. Že ztratila duši a zůstane mu jen její tělo posedlé démony. A to bude muset pohřbít také,  aby ji daroval klid. 

Obviňoval se, že nese podíl viny v jejím příběhu. Ale jindy byla jeho mysl zase čistá jako sklo a jemu se zdálo, že chápe celek propojených souvislostí. Avšak to byly jen chvíle blesku mezi dvěma zahřměními.

Ona sama ho nevinila: ve svých světlých chvílích mu byla vděčna. Líbala a tiskla mu ruce a prosila jej šeptem za odpuštění a styděla se za svůj stav a říkala: "jsem toho všeho nehodná" a "odpusť mi" a "ošklivím se ti, nezlob se". Ale on to neslyšel: pro něho byla nevinná jako holubice. Otíral hadrem její tvář od všech tekutin: ty úkony očisty, věděl,  nebyly však nic proti mukám, kterými Ona musela procházet,  a připadal si naopak nehodný on sám, že ona tolik trpí, a on při tom ještě často ztrácí víru.

Jednoho dne Mustafa Meeru naložil sobě na záda na dřevěné křeslo a vynesl ji na posvátbou horu K. Nesl ji sám, ve dne, v noci, ale vytrval. Třetího dne ji posadil na vrchol a její křeslo ozdobil břečťanem a myrtou. Polomrtvý ulehl do trávy a čekal na západ slunce.  

Meera bezvládně seděla s hlavou sklopenou, ale jakoby se mírně začala usmívat. Vysílení bylo takové,  že nebylo kam dál zajít.  Ale vše zlé jakoby z ní už odešlo. Jako když vyschne močálovitý strom a začne znít jako suchá dřevina. Není v něm příliš života, ale to zlé z ní odešlo. Byla polomrtvá, ale usmívala se slabě. Cítila po dlouhé době přítomnost Slunce. Jemně ji hřálo, a to bylo dost.

Mustafa též vydechl a rozplakal se vyčerpáním a úlevou. 

Ulevilo se mu skrz slzy, která jinak zadržoval, aby ji mohl nést. 

Rukama se jemně dotýkal jejích chodidel a cítil v nich proudit život. 

Z hluboka dýchal a objímal Zemi. To vše,  co bylo teď,  bylo více než v co doufal. 

Oba dostali Nový Život.

Na tom místě dodnes po mnohých staletích stojí strom. Až půjdete kolem něj, poznáte jej. Vzpomenete si.

Meera po očku mžourala do slunce, neschopna pohybu, ruku položenu směrem k Mustafově hřívě. Mustafa ležel s rukama a tváří na jejích chodidlech.  

On byl nyní země a ona nebeská modř s ozvěnou. 

On byl skála a ona strom s kořeny pevně do ní vrostlými.

On byl dům a ona vůně a švitoření a vánek vanoucí skrze okna.

Oba se vrátili domů.