Pouštní apokryf - Chvála zikru

 POUŠTNÍ APOKRYF - CHVÁLA ZIKRU

Kdesi mezi Pamírem, Balučistánem, Nišapurem, Babylonem a Konyou zrodil se zikr. Opojení, rituál, tanec, zvuk, hrdelní zvuky, chvála boha, fraktálové vlnící se soustředné obrazce připomínající vlnící se slunečnice, pulzující mořské améby anebo otvírání a zavírání srdeční chlopně. Tranzovní gradující tanec, úcta, soustředěné kruhy, architektura kosmu, milostná píseň s tančící růží - dervišem uprostřed. Energetický vír, baterie o tisíci lidských monočláncích, pulzace jednoho těla složeného z mnoha mužů. Pot, horko, schematický směrový tělesný pohyb, slastné unesení. Zapomenutí hlavy a běžných ego-mentálních algoritmů. To vše sebráno obrovským pulzujícím energetickým polem. Konstelace. Vše je vším. Elektron, medůza, galaxie, buňka, člověk. Uctění všech polí / struktur složených v sobě. Uctění slunce, posvátného středu, jediného Boha s tisíci jmény, které vypouštíme z úst jako svaté kadidlo. (Zikr znamená doslova "vzpomenutí" - boha skrze vzývání božího jména: vdechni Al- a vydechni -láh a jsi tam). Muž uprostřed je jen prostředník, sám je prázdný, nese frekvence skrz sebe, stejně tak je prázdné vše, každá jedna entita od sebe samé. Vše je uzemněné, hrdelní, zaprášené, prastaré, neučesané. Šakal může běžet kolem a hryzat kost. Vrstva islámu dodá vážnosti a formy, ale pod tím smrdí stepní šamanismus jako noha. Tohle staré je současně ultra moderní a kvantové a věda se teprve sem blíží, kde tito chlapi dávno frčí. 

Zahrajeme si hru, že toto je nejpůvodnější náboženství, jakýsi nereflektovaný prakotel a podíváme si, co z něho kde vzešlo později.

Íránská krajka, koberce a porcelán půjčuje si podmořský fraktál, který pak vane přes Sicílii až po Granadu jako vzpomínka na neptunské pralůno jednoty. Opium a hašiš dobře nesou tuto frekvenci.

Technopárty půjčí si tranz a decentralizaci.

Indický zpěv manter půjčí si skoro všechno, hlavně opojnost, rozvine muzikální složku, hudebníci sedí, ženy tančí, propracuje se vodní a ženský element a super jemné vnímání vysokých energetických božských světů, až se k nim vzneseme tak, že náš základní hmotný svět začneme vnímat jako pouhou halucinaci (včetně odpadků a hoven).  Odpojíme první čakru, uzemněnost a zorbovskou mužnost, kterou zikr ještě měl. Muže oblékneme do batolecích sukní: koneckonců i oni jsou teď jen děti velké Matinky.

Jogín půjčí si spojení s tělem.

Jung si (orlím nosem) vyzobne mandalu.

Bible, když chce vyjádřit zikrovské opojení, pomaže se myrhou, z níž se line Píseň písní.

Islám zikr a sufismus zakáže a sám tím cementově ztuhne, protože si tím zakáže jeden ze svých vitálních zdrojů, zaškrtí si vlastní tepny, vyschne a zhloupne a začne zaostávat jako to království v pohádce Tři veteráni.

Hermetik si půjčí jak nahoře, tak dole. Astrolog půjčí si solární makro/mikrokosmos, ale už ho chápe jen jako převodnou znakovou soustavu, jako vědění, oproti daleko moudřejšímu zikrovskému nevědění (hlavě prázdné jako tykev uvnitř živého těla) - být tím.

To poslední si půjčí zen.

Buddhismus kolem toho udělá nějakou soustavu.

Ale už oba zarputile sedí jako zmražení holomci a jako křesťanské katedrály. Sezení je v pulzující spirálovitě (vertexovitě) letící sluneční soustavě leckdy vyjádřením gandhíovského odporu. Co není v odporu, co je v ano, se spíše třese, vlní, pošukává - zikruje.

Ježíš na kříži tomu moc nepřidá.

I když ten Ježíš, co proměňoval vodu na víno svatbě v Galilejské Káni, ten určitě zikr miloval.

Ta svatba se totiž v jeho přítomnosti stala zikrem.

Se zikrem je tomu jako s pohádkami. Dávnou nádobu moudrosti kdosi rozbil na kousky a rozházel je po celém světě. To jsou pohádky. Poztrácené perly kdysi jednoho náhrdelníku. Stejně tak zikr vyživuje a spojuje všechna dávná náboženství světa. (I jeho stepní šakal stává se u severoamerických indianů Heyokou - moudrým bláznem). Zikr je jako prakotel, kam si každá religiozita včetně té vědecko-scientické nebo Woodstocku muže přijít s naběračkou. 

I já jsem si z něj koneckonců zde něco svého uvařil a poskládal.

Kromě té svatby s Ježíšem a tančícího (slyš: zikrujícího) Krišny je ještě flamenco dobré blízko vedle zikru položit.  Flamenco vzalo zmíněné indické (cigánsky proválelo pouští) a postavilo to z nebeských světů zpět do prachu země. Vrátilo důstojnost ženě a muži. Dospělým a polarizovaným. Ale protože zdola nahoru flamenco vrací důstojnost nejnižším a porobeným, nemůže ještě najít štěstí a laskavou přejícnost pokorného odevzdání do boží milosti. Rotaci s hlavou jemně na stranu. Jako růže v rukou Zahradníka.

"Anta taʿrif al-kayf, wa anā aʿrif kayf-lā.” (Řekněte si nahlas 3x a je tu zikr.)

"Vy víte jak, ale já znám bez-jakého“ (Rabía, sufijská mystička)

Dovolím si volný překlad:

"Vaše oči se mých ptají, jak funguje zrak, ale mé oči vidí zázrak."

*