Má vize psýché I




Příteli, vezmu tě sebou na malý let vnitřním vesmírem našich duší. Nechápej naše putování doslovně, ale jako příměr, ilustraci, zobrazení, dotyk hlubiny, jež v tobě má cinknout, jako vzkaz, který je terpve třeba rozbalit, aby na plátně tvé představivosti rozkvetl a nabyl živosti.

Představíš-li si svou duši (psýché) jako planetu Zemi pozorovanou z vesmíru, jako globus, pak nechť je tvé osobní já neboli ego městem velikosti zhruba Londýna. Londýn představuje všechny tvé představy o sobě, zkušenosti a zážitky tohoto života. Všechna tvá osobní přání, potřeby a zkušenosti ze vztahů.

Policie, státní úřady a soudy by v tomto modelu představovaly tvé super-ego ve freudovském smyslu. Člověk s velmi vyvinutým superegem by u sebe viděl Londýn prošpikovaný tajnou policií, zátarasy a úřednickou buzerací, kde nelze přejít přes přechod, aniž by vás nelegitimovalo pět strážných. Doprava a radost vázne. Vše je problém. Můžeme si představit Moskvu 50. let 20. století. Úzkost a paranoia houstne. Kafkovský zámek. To nejsou města pro život. (Rozbujelé superego není ve skutečnosti ani trochu racionální: spíše absurdně-sadomasochistické, jak ukazuje Kafkova povídka V kárném táboře).

Freudovské id by v tomto modelu zastupovaly nálevny, restaurace, parky,  fontány, řeky, nevěstince,  benzinové pumpy, kanalizace, potrubí, záchodky a stánky se zmrzlinou: vše, co souvisí se slastí a distribucí energie.

Město "dobré pro život", s rozvinutou infrastrukturou, kvalitní zelení a orientované na potřeby svých občanů by korespondovalo s egem, které se rovnoměrně prolíná s rovinou id i superega, neboli vhodně kombinuje přírodní a kulturně-administrativní struktury. Město organicky prorostlé zelení, s oblými tvary ulic podle zásad feng-shui by zhruba odpovídalo člověku, jeho písmo disponuje (z pohledu grafologie) rytmem pohybu a formy. Město s pravoúhlými ulicemi a dobře probyrokratizované by odpovídalo písmu člověka s písmem pravidelným, ale nerytmickým. (Převaha super-ego prvků nad volně tekoucími energiemi id).

Město postavené na bažině, plné divoké zvěře, s několika málo salašemi, by zase odpovídalo psýché člověka, jejíž těžiště se nachází blízko id, ale není schopná integrovat kulturní vzorce. Taková duše je bohémská a divoká, ale neumí se adaptovat v dnešním světě (v grafologii by to bylo písmo s fixací 1, kde pohyb výrazně převažuje nad formou; ani zde by nebyl přítomen rytmus, neboť rytmus je známka organické syntézy, synchronizace vícera center zároveň).

Tím jsme trochu předestřeli perspektivu freudovskou.

Nyní budeme kopat pod městem. Nebude nám doufám vadit, půjčíme-li si něco obrazů z Ostravska. Představme si podzemní město ve městě za časů věčné půlnoci, kde se plíží podivné existence zjizvených, zmutovaných, ale někdy i neobyčejných mužů. Lotři, námořníci, sadisti, perverti i géniové. Také bysme zde mohli vidět doly, šachty, sopečné krátery kovářské výhně. Ano, tušíte správně. To by byl náš jungovský stín.

Podzemní Londýn může být velký jako ten nadzemní, ale může být třeba i desetkrát větší! Kdo ví? Byli jste tam někdy?

Tento temný sub-Londýn disponuje ohromnou zásobárnou energie. Mnohdy se stane, že zde běží taková divoká party, pořádaná pohlaváry SS, že v Londýně blikají žárovky kvůli výpadkům proudu. (Stín "okrádá" ego o značnou část jeho potenciální energie.)

U člověka, který se tu a tam již přátelí se svým stínem (provádí tzv "shadow work"), bychom našli speciální street-workry pořádající party u výlezů z kanálů, jichž se mohou zúčastnit jak kolemjdoucí, tak příšery z hlubin, včetně interních Himmlerů a Babišů. Gangsteři pozvání na tyto shadow-parties jsou pak ochotní "pustit chlup" a zafinancovat výstavbu nových lesů, vodopádů, chrámů, cirkusů a zahrad s nově objevenými plodinami v příměstí Londýna. (Dobrý shadow-work revitalizuje psýché a činí ji vícerozměrnou, plastickou.) Integrací sub-Londýna se proměňuje celý Londýn. Představá být méně sešněrováný a viktoriánský; povoluje si kravatu a jeho politici začínají divoce pařit s elektrickými kytarami do rytmů Prodigy.

To se ovšem nelíbí jiné londýnské instituci: ministerstvu propagandy a reklamnímu průmyslu. Ty v našem modelu zastupují jungovskou Personu.

Ministerstvo propagandy vždy vysílá do světa obraz zrcadlově opačný vůči tomu, co se odehrává v sub-Londýně. (Persona vždy kompenzuje stín a komplexové struktury). Bydlí-li v sub-Londyně početná komunita kanibalů, počíná ministerstvo propagandy tisknout letáky o vegetarianismu. Chodíme po restauracích a fackujeme vnější satany za pojídání masa. Prochází-li se v sub-Londýně homosexuální gaypride, vysílá ministerstvo propagandy usilovně filmy o posilování muskulatury s ryzími heterohrdiny. (Impulzy nevědomí, které ego nezvládá integrovat, musí persona kompenzovat směrem přesně opačným).

Cítíme-li se čistí a dobří, správní jako Mirek Dušín, je-li naším prvním sloganem "nikdy neztratit svou tvář", znamená to, že naše ministerstvo propagandy odvádí dobrou práci. (Tato vnější dokonalost však není tím, po čem prahne naše duše: ta nás gravitačně přitahuje k celistvosti. Celistvost obsahuje světlo i temnotu.)

Díky mechanismu projekce, nás ministerstvo propagandy informuje, že onen pervert neobchazí naše vnitřní ulice, ale ulice toho druhého. Přejde kolem nás - a my to víme! Je to prasák. Zvedne se nám žaludek nad ohavností toho nemravy. Pouhý dojem stačí.

Bulvární tisk vnějšího světa a naše vnitřní ministerstvo propagandy jsou úzce svázány a vzájemně se sytí. Informují nás o hlavní pravdě světa: to svinstvo je venku, to svinstvo je ten druhý. (Blažená úleva!)

Persona může být libovolně veliká. Najdeme spoustu lidí, možná je to většina společnosti, kteří žijí převážně svoji personu. Hlavní náplní jejich práce je dobře tisknout propagační materiály a vyvážet je do jiných měst. K nejlevnějšímu vývozu dnes stačí Facebook a selfie. K náročnějšímu vývozu je třeba titulů, značkového oblečení, drahého auta a domečku s dobře zastřiženým plotem. Abychom dosáhli takto dokonalých obrazů "štěstí" je třeba již značného úsilí a ministerstvo propagandy může pohltit většinu rozpočtu (stojí nás to většinu energie); takže pak umíráme z vnějšího pohledu "šťastní" (všechny jsme o tom přesvědčili), jen sebe ne.

Ale to se naštěstí jen tak nestane, neboť psýché disponuje protichůdně vyvažujícími se silami, a přespříliš přetížené ministerstvo propagandy spustí proces revolucí v sub-Londynských klubech, které se pokusí svrhnout vládu.

Této revoluci se říká neuróza. Stav rozštěpení, pokud se ve svém vývoji příliš odkloníme od svého esenciálního kódu, asi jako kdyby si žalud usmyslel, že neporoste v dub, ale v lopuch, protože je to dneska v módě a všichni říkají "být lopuch je in" (a "dub je out", takže poněkud potlačíme své "dubství" a zeleně se krčíme v podrostu, dokud s námi někdo neudělá to, co se s lopuchy obyčejně dělává, není-li po ruce toaletní papír.) Ach, kdybychom raději zůstali duby!

Neuróza je pak vlastně lékem. Jsme nuceni řešit své neurotické problémy. Na což si můžeme vzít prášky, anebo (díky terapii či konstelacím) otočíme kurz své lodi ve směru svého pravého self. To je to, co Jung rozumí tzv. Bytostným Já.

Žalud ve svém jádru ví, že se má stát dubem. A bude-li stát v cestě beton, nezastaví ho to! (Picasso se nenechal odradit od malování, ani když ho za jeho malůvky učitelé ve škole kárali - a když ho malířská akademie nebavila, po roce ji opustil a šel - nu ano, malovat. Picassovsky, to se tou dobou nikde neučilo.)

Někde v srdci vašeho Londýna je trůnní místnost.

Tam se skrývá truhlice. V té truhlici je poklad. Je to diamant, do něhož je vytesána mapa vašeho budoucího Velkého Londýna v jeho největší slávě. Jenže! Ministerstvo propagandy (persona) o ní neví. Neví o ní ani státní správa (super-ego), ani vaše vláda (vědomí). A tak jen nemnohé Londýny rozkvetou do podoby vyryté ve svém diamantu. Jen některé malé žaludy vyrostou ve staleté duby.

Ta cesta je pro nemnohé. Pro ty, jež se nespokojí s ničím méně. Ta cesta se nazývá Individuace.

Pokračování příště.

Komentáře

Oblíbené příspěvky