Řecké imprese I

Ach, bože, podaří se mi zachytit jen kousek toho, co jsem viděl v athénském Parthenónu a na co mě skoro omráčilo?

Prosím, zahoďte všechny knihy o antice a zapomeňte vše, co se vám snažili říct ve školách. Zmuchlejte ta lejstra a hoďte je do koše. A zapomeňte na pseudoantiku viktoriánské Anglie, která všechny ty sochy natahala do svých muzeí a tam je přišpendlila na zeď jako mrtvé motýly. Zapomeňte na bílou strohost klasicismu, protestantismu a kalvínismu, kteří by rádi k antice (esteticky) odkazovali: ne, ti všichni do antiky promitali cosi strnulého, vážného, "klasického". Jakási pravítka své kultury těžší, temnější a primitivnější, než byla ta řecká. Oblékli antiku do šedivých a zaprášených závěsů vlastních stínů.

Když jsem vystoupal nad město a vcházel skrze Propylaje, což je brána do vyvýšené akropole nad městem, ovanul mě ten širý prostor, velkorysost prostoru, žádná stísněnost našeho světa, kdy vždy jedna věc bydlí těsně vedle té druhé. Sloupy v členitém terénu dávají tisíce průhledů slunci, stromům a athénské metropoli všude tam někde dole. V každé vteřině chůze se perspektiva mění. Široký prostor a mírné stoupání. Sladká gradace. Uměřenost, symetrie, tající rozkoš. Ale jen tu přiměřenou. Jako když lehké odříkání a mírná sebevláda maximalizuje rozkoš, neboť rozkoší nejsme pohlcení a nejsme na ni závislí. Žádné naše zmítání mezi tvrdou askezí a nezřízeným unášením se popudy. Zde je jiný stupeň zralosti. Jakýsi zlatý řez mezi silami přírody a silami ducha.

Tatáž zralá, živá symetrie promlouvá ze všech váz a soch. V grafologii hovoříme o poměru formy a pohybu, kterým se vyznačuje libovolný rukopis. Některá písma jsou plná formy, těžká, spořádaná, pravidelná - znamená to člověka, spoutaného výchovou, která přespříliš umravnila jeho spontánní tělesné a duševní pohyby. Vznikl homo roboticus.

Jiný člověk píše živě a pohyblivě, vše litá a forma se ztrácí. To je písmo člověka, který je dětský, duševně mladý, následuje své nevědomí a naopak obtížněji přijímá kulturní normy (vzory, struktury).

Rukopis Řeků rytmicky a dynamicky ve zlatém řezu snoubí pohyb i formu: uvolněné tvary těl, koní, paží, drapérií, lvů, hadů, vlasů, otěží a úsměvů jsou posety preciznimi zrnkami zlatých detailů dokonalé formy. Nic není odbyto, nic není ponecháno náhodě. Přesto - příroda vítězí. Nejde o robotickou symetrii 50 : 50. Přírodě, tělu, živelnosti je dán onen mírně větší díl dle zlatého řezu (~0,618). Průduchy nejsou stísněny jako u nás. Volný prostor je ponechán, aby duch / pneuma, duše / anima mohla vanout. K přírodě zde nepatří jen hnutí těla a citů, ale i samotná obrovská božstva, jež zde svádějí války nad městem smrtelníků. Athéna, Poseidón, Zeus: to obrovské reálné prasíly, rozhodující o vítězství bitev, o vítězství sportovce, který probíhá cílovou páskou. To nevítězí svaly, píle a steroidy - jako dnes. Atlet je konstelační rolí, průchodem pro svit hvězd: skrze jeho tělo vanou božské síly - a vítězí ten božstvem prostoupen, a tedy vyvolen. Věnec pak patří jemu i božstvu, jež jej vyvolilo.

Vše je jaksi zvětšené nad naše dnešní chápání. Jakoby Řekové žili ve světě "po" bitvě mezi bohy a Titány. Bohové, síly světla a řádu, zrovna lehce vyhráli nad silami všudypřítomného chaosu (Titáni). A v jejich světle je nyní dáno Řekům být. Kolem však ještě trčí důsledky těch gigantických bitev (např. poházené skály a ostrovy). Jakési "post-apokalypto". Zde jest nyní prostor pro život člověka, Řeka, vytyčujícího svůj okrsek.

A tak nad městem, které leží na zlatém řezu mezi východem a západem, které drží svobodu a individualismus západu, přitom nasává celý orient, ční velká matka Athéna, a střeží na krátko vyměřený čas osud Řeků. A této ochranné ženské válečné síle, jež má mnoho podob, Řekové s úctou slouží a k jejím nohám svážejí zlato ze všech dceřiných kolonií a pro toto zlato byl zbudován Parthenón, jako pokladnice a chrám, jako monument hrdosti, síly a prestiže, který všem loďstvům ve středomoří říká: hle - zde síla, s níž nutno počítat! A drzí a sprostí námořníci trnuli a klopili zraky, když jim božská Athéna kynula helmou a kopím z vyvýšené pozice ze všech stran dobře viditelné. A tak se v duchu poklonili - nač si rozházet přízeň této mocné bohyně oděné ve zlatě? - a uháněli se svými druhy do bordelů v Pireu.

A této bohyni darují bohatí Řekové na znamení úcty sochy dívek - Kóré. Jednu z nich vidíte v úvodu článku. Je to dívka s očima ve tvaru mandlí. Je překrásná, živá, moderní, za 2500 let nezestárla ani o kousíček; mnohé takové potkáte na ulicích pod akropolí. Dívky jsou zobrazovány v lehounce strnulé pozici, s jednou nohou mírně vykročenou, s božským úsměvem, někdy drží třeba granátové jablko. Kam tyto dívky kráčí? Nejspíš ke své bohyni, do zasvětí, přes práh smrti. Obyčejná dívka tak přijímá mystérium a stává se sama bohyní. Což lze opět připodobnit ke konstelačnímu bodu. Je i není lidská, je i není božská, je i není živá, je i není mrtvá. Co však představuje, musí být cosi hodnotného, jakýsi živý poklad, cosi, co v dnešní době nemá aktuální analogii. Vyjádření hodnoty mimo rovinu čísel a peněz. S touto dívkou je jistě na účet Athény připsána i nějaká cifra ve zlatě, ale s touto dívkou se tento vklad posvěcuje. Byly takto obětovány i živé dívky? Putovaly přes práh smrti nebo se dávaly najmout do chrámu do služeb bohyně? Každopádně tyto dívky přicházejí nazdobeny v nejkrásnějších barvách (egyptská modř, červená rumělka - odstíny barev jsou dány barvou přírodních nerostů). Jejich těla jsou nazdobena ornamenty, zlatými sponami a náušnicemi - žádný bílý mramor! Jsou barevné, jako samo bohatství života.

A v tomto reji živých sil a forem, kdy dva lvi trhají na kusy býka, kdy jízda mladých jinochů na koních pádí do chřtánu rudé a zlaté bitvy ověnčené slavnou smrtí, kdy se nevěstka vlní a nabízí dvěma mužům (který dá víc?), kdy jsou vzpínající se býci i usmýkaní otroci vedení na prodej, kdy bohyně vítězství Niké napíná svá křídla, kdy Athéna s hadími pažemi svrhává Titány do mořských hlubin - v tomto reji slavíme a přitakáváme božskému Životu, který se hrůzyplně leskne ve všech formách. Jemu se podrobujeme a onen chválíme, vědomi si své vteřiny, jež je nám vyměřena k žití - doufaje, že bude srdnatá, hrdinská, že bude znít na věčnosti a nás příběh půjde od úst k ústům, že se o nás bude vyprávět horkými, od vína rudými ústy celou noc až do svítání. Jen takový život stojí za to, aby byl žit - ten, který se leskne ve věčnosti jako hrdinský - tj. obětovaný (za svou athénskou máť a polis), neboť v posledku je stejně vše obětováno chřtánu smrti - i to vzpínající se dobytče, i ta dívka s povzneseným úsměvem, i ten plačící otrok.

'Tak ať zemřeš jako muž.'

Toto mocné přitakání základním životním silám (sexualitě, agresi, lásce, touze po moci / ke každé síle je vždy příslušné nějaké božstvo), jež jsou vždy nějak v dramatu = tragédie. Takto dramatická je podstata světa, takový je náš příchod a odchod. Ano všemu, jak je, vše ostatní je změkčilost. A s tímto přijetím, s tímto velkým Ano velkému řádu věcí (Kosmos) - vzniká smích, uvolnění, lehkost, ironie, prostornost. Dost příležitostí pro božský třpyt.

Satyr na precizně svedené vázičce šibalsky stříhá ušima. Za ním kvílí dudy a píšťaly v ostrých kakofonických souzvucích, neboť v odevzdaném tanci a milování je tenká hranice mezi slastí a bolestí. Nad městem se zdvíhá kouř ze zvířecích obětí. Kněží si utírají mastnotu, znamenající bohatství, o stehna a roucha. Panenskou dívku v rozpuku mladí právě vypravují do náruče bohyně a celá rodina se na to složila, neboť je to velká čest. Rodiče jsou dojati. Nabarví ji vlasy i tváře a celou ji vykoupou a navoní vonnými pryskyřicemi a bylinami. Zbylé dívky jí závidí - je čeká jen obyčejný život s mužem a rozením dětí. Dívka se přidává ke svým stejně oděným do průvodu své bohyně. Své rodiče už nikdy neuvidí, a pokud uvidí, musí dělat, že je nezná. Nyní patří bohyni. Takový je její úděl, ale její srdce tepe radostným vzrušením, jakoby v srdci měla malou holubičku. Nad agorou se zvedá obrovské hejno ptáků. Krev z desátého býka crčí kamenným korytem. Oběť byla přijata. Vítr se dal do pohybu. Loďstvo může vyplout.

*

Poznámka: božské síly v dnešní době nazýváme archetypy. Latinské slovo re-ligio znamená znovu-navázání (nějakého vztahu). Řekové znovu-navazovali vztah k božským silám skrze chrámy, divadla, tance a oběti. My tak dnes můžeme činit i skrze konstelace. Konstelace tak možno vnímat nejen jako prostředek terapeutický, ale i re-ligiozní.

Mé video z Řecka