Co slyším v Mahlerově 9. symfonii?

Co slyším v Mahlerově symfonii já? 

(Doporučuji číst při poslechu, protože i tak jsem to psal).

Jemný, intimní šepot s milenkou smrtí.

Ozvuky dávných křesťanských shromáždění kdesi v katakombách.

Plnost životních sil, přitakání síle života, který je ve všem.

Vzpomínky na to nejkrásnější, co člověk v životě prožil.

Dojetí nad prostotou světa, která je zvláště patrná na obrazech kolem roku 1860, ale na obrazech kolem roku 1911, kdy symfonie vznikla, je vidět už jiný svět; ten druh starého světa zde umírá s Mahlerem, jakoby se loučili andělé tohoto starého světa. 

Ten starý svět je ještě nějak prostý, doslovný. Přílišné definování by to uzamklo do nepochopení. Lze snad malý příměr něčeho takového: V Arménii u prašné silnice kupuju meruňky. Podává mi je dívka ošlehaná a chudá horami, krásná po chudobě. Chci jí nechat pár drobných, dávám jí je do ruky. Ona se hrdě usměje. Nene, to by tak hrálo! A místo mých drobných mi vtiskne ještě pár meruňek, aby mi nebyla nic dlužna. Kdyby měla jen špetku vypočítavosti, o tento druh síly země, která sládne skrze ty meruňky a ty ošlehané tváře, by bývala přišla. 

Životní poledne, ženci na poli, chleba s tvarohem a vše tone ve zlatě; v ten čas už šeptá i ten největší stín, neboť Smrt je přítomna stále jako všudypřítomná otázka.

Loučení.

Vroucnou blízkost.

První věta symfonie přináší houpavý rytmus, jako kdybychom pluli v Benátkách na gondole, je sladce konejšivý, hluboký i temný, může nás tak konejšit sama Země, stejně jako sama Smrt. 

V jednu chvíli velká bolest, v jiné totéž, ale s přitakáním, podrobením - velká slast. Základní plutonská pravda. Tragické, rozervané, je ve vteřině krásou a mírem. Přechod mezi obojím je jen změna postoje.

Velkolepost života, který se nikdy nezastaví a žene se vpřed skrze všechny formy jako vodopád a vše mu padne v plen; tak krutý je a bezmezný.

Co jest pro žence hojnost obilí, to je pro zrno smrt, ale říká-li zrno Ano, účastní se oslavy také.

Celá symfonie mě velmi uklidňuje, je to jako sladkost ukrytá v hořké čokoládě. 

Jako vědomí, že rakve, jsou fortelně dobře udělány, vždyť je dělal dobrý přítel od vedle.

Probleskují i tóny jakoby ironického dance macabre, škleb jiné tváře smrti. Ale i ty zase spláchne houpání gondol.

Základní dobro, základní smíření, které kdyby svět neměl tragické vzlety a pády, by snad byly až tak prosté, že by je člověk přehlédl.

Znáte Mahlera? Jak je už od první symfonie velkolepý, hřmotný, titánský? A tu najednou - v kontrastu vůči tomu - zde chvíle ticha, jen dva tóny, jen šepot, jen já a ty. Jen já a ty kdesi v polích.

Jsou tu chvilky hořkého humoru, sarkasmu, postesku, vědomí směšnosti sebe sama ve své vypjatosti.

I to smyje rytmus gondol.

Mahler je v dialogu. Rytmus příboje, konejšení. Váhá, ptá se, bouří se, sklání se a znovu a znovu. Hledí do dálky, do polí, do slunce. Dvě centra vedou polemiku, vlny se houpou mezi nimi. Stále se vše znovu vrací k dvěma prostým tónům. Touto hřejivou otevřeností končí první věta symfonie.

V druhé větě. Smrtka a hlubina života, s kterou jsme si předtím šeptali a důvěrně se líbali na šíji, se nyní přijde podívat na vesnický bál v rakouské vesničce. Vše je snímáno s zvláštní distorzí. Jakoby se Brueghelovi sedláci zploštili do picassovských trojúhelníků. Karikatura. Noblesa, pirueta. Ubohost, směšnost. Panáci a figurky. Co si ostatně má počít vertikální introvert v horizontálním šrumci světa? Tam se cítí jako Alenka v Říši divů. Ti šosáci jej ruší od jeho intimního dialogu s Ní. Dostanou co proto! S glancem si na nich na svém symfonickém plese smlsne. Ať si ty bizarní rakve zatančí. On ví, co je volnost, tam v přírodě... Temný LSD večírek, kam by mohl pozvat i Berlioze a Erbenova vodníka.

Třetí věta mi není úplně srozumitelná, ale připadá mi, že pokračuje v karikatuře, rozšklebu, do bizarně předstíraného veselí - burlesky? Co to proboha hýbe tanečníky a věcmi po stole? Jakési zpřeházení přírodního řádu světa, který nám předestřel v první a čtvrté větě. Jakoby panáky už nehýbala prasíla přírody, ale něco umělého. Jakoby se vše rozpadalo. Tříštění, sestup. (Karikuje Mahler příchod nového světa? Líčí tanec té Smrti, která přijde s rokem 1914? Karikuje i Ravel rozpad starého světa ve svém Valčíku z r. 1920?) Z hloubi tříštivého sestupu však zazní opět ona známá temná důvěrná propast, která vše roztříštěné nakonec zachytí jako jediná jistota a hlubina světa. Jestli tu kdy byla smrt, tak už od kolíbky se na nás šklebí z každého rohu. Eh! Výsměšná inteligence smrti jako démanty nad propastí s vodopádem. Ale i sladkost nejbližšího, v každé vteřině se to splétá jako pomlázka. (Ach, smrt je vpletena do pomlázky každého okamžiku. Že jste to nevěděli? Já také ne. Mě to až teď Mahler pošeptal.) Mrtví zase tančí, nyní už bezostyšně, jakoby přiskotačili z Berliozovy Fantastické symfonie. Tady pan hrabě s kostěnou rukou a stará Klotylda v župánku Mahlerovy babičky. Odkud se bere ta jejich zlolajná drzost a šklebivost? Copak nerozumí řádu přírody?! Zlobí se Mahler a jak tříská do piána, lebka s inkoustem nadskakuje do rytmu. Kdo je tu ksakru Tvůrce? A v bujarém nočním crescendu Mahler křičí: Já!!! 

Za tímto výkřikem se však ihned kontrastně rozlije hluboký sluneční i temný mír čtvrté věty. 

Moře slunečnic a moře hřejivých hvězd se zase klidně houpou v rytmu gondol. Tisíce malinkých já slunečnic se natáčejí na jejich sladkém bále k nejvyššímu, pomalinku, houpavě a Mahler se prochází mezi nimi a hladí je bříšky prstů. Už není poznat, co je člověk, co příroda, co Země a co vesmír, neboť vše zpívá unisono jeden hymnus. Dávné, dávné, bezvěké hlubiny. Jako plují kosatky a velryby po dně moří, tak se otáčí prstenec Saturnův a slunéčka sedmitečná startují za dobrodružstvími jejich malinkých životů a velký tvůrce skrze všechny drobné membrány života unisono zpívá svůj odvěký hymus a genius šeptá se zavřenýma očima přitisknut na jeho hrudi jako malý chlapec a ví, že umírá - za pár let po napsání symfonie už bude po smrti - ale neznamená to příliš, neboť vlny přicházejí a odcházejí v mírném houpavém rytmu náruče přírody a jeho velká hudba tu zůstane s námi, když ne po věčnost, tak ještě alespoň pár jar... A rakev je fortelná a piliny voní, jak odletují, když se do toho člověk dává poctivě a nic nešidí. A kdo to ví, už ochutnává věčnost tu, když se trhají oblaka. A kdo ne, ten i na nejbohatším bále oděný ve zlato, tančí v šklebu.  A meruňky... jsou krásné po chudobě.