Zpověď zahradníka a chvála přírody

Co je mou prací?

Neznám na světě nic krásnějšího, než jsou lidé.  Člověk.  Unikátnost každého člověka je dechberoucí. Představte si laboratoř plnou vědců a umělců a jak dlouho by musela pracovat, aby stvořila byť jediného člověka s celou jeho výbavou tělesnou i duševní, se všemi jeho vnitřními světy, sny, problémy, traumaty a podosobnostmi, se všemi jeho potenciály, z nichž se za celý život rozezní jen nepatrné procento podle aktuálních podmínek světa. Tak unikátní stvoření - tak mnoho péče.

Domýšlet, jaká síla ho stvořila, je závratné. 

Jakou si s ním dala péči? Jak přesívala všechna jeho zrníčka? Jak chodila k prameni pro vodu, aby právě ta voda v něm mohla kolovat? Můžeme té síle říkat příroda nebo bůh nebo "karma, která komponuje jako tanečník". To je jedno.  Nechme jeji jméno být.  Jen si představme tu její delikátní péči, kterou má, aby vždy vyslala do zrození neopakovatelné jáství, křehké, pobíhající po louce světa, samo svět tvořící, hledající sebe samého, smysl a lásku v předivu osobnich příběhů.  Ta velká síla za vším má zřejmě nekonečnou fantazii, důmysl, humornost a zná nepředstavitelné mrhání ve smyslu nedozírné velkorysosti. Tisíce neopakovatelných zrnek hází z brašny do lánů, aby vykvetly. Ony pak podstupují cestu skrze půdu, slunce, déšť a všechny podmínky světa, aby vyrostly do své úplné podoby. Ale některé se mnohdy zapouzdří, zastaví, obrní, ojíní, otrní, otrůní, zasukují, zpaskřiví, ohnou, zlomí, vzdají, okorají, zahořknou, zahnijí, propadnou: to a mnohem víc se jim může stát. 

Ale věřím, ze jen dočasně. Že velký proud nelze zastavit.

Že velké prosévání, mokvání, hnětení, hloubení, vrůstání, srůstání, laskání, trhání, tahání, roubení, míšení, krášlení, čechrání, znovuumírání, kříšení, vylupování, uvolňování, vzlétání - to a dalších tisíc pohybů duše, zkrátka ono velké dílo lásky, která nás něžně skrze všechny elementy propasírovává do koktejlu ještě delikátnéjšího, elixíru ještě závratněji prokomponovaného, z mnoha protikladných chutí, jež spolu briliantově a zurčivě, extaticky a humorně, paradoxně a dunivě kontrastují - ve všech patrech chuťových pohárků kosmu - to velké dílo že trvá a roste a vše se stále prokomponovává k větší slasti, dokonalosti a slávě jediné síly bez počátku a bez konce. 

A ta vše činí, jak jí libo, mrhajíce diamanty, tuší a neopakovatelnými barvami na každé lidské zrnko, které byť na pár vteřin, ozdobí svou přítomností tento svět, jakoby za stvořením každého člověka stálo nádvoří plné Leonardů a Michelangelů. A tato zrnka přicházejí a odcházejí, jak velká síla rozhazuje a kosí, a v rychlém letu kvetou, hnízdí, plodí, mísí se, tají, padají a uskutečňují se: dozrávají.

A kdo jsem já? Já jsem ten, kdo je u toho. 

Když velká síla dává, léčí, žehná, propůjčuje milost, otevírá, zavírá, přetíná, povznáší, pozvedá, navštěvuje, poklepává, ptá se, hladí, konejší, poskytuje, umetá, odnáší, čistí, hojí, ohledává, laská, pohřbívá, zastavuje, hloubí, zmírňuje, šeptá, zraňuje, otevírá oči a zbavuje je prachu, šimrá, probouzí, burcuje, zprůchodňuje, působí oněmění, utišuje, rozmarně a láskyplně odměňuje, život dává i odnímá, přichází a odchází.

Jak sama chce.

Vidět ji při práci a nepřekážet jí mi bylo dáno darem, který si nelze zasloužit. Být jejím svědkem.  Vidět let zrnek, několik vteřin rozkvétání lidského příběhu, je zázrak. Největší krása a úžas a vděčnost. Vše dobré se děje samo od sebe, nezaslouženě, jako dar.

Moje práce je být zahradníkem. Dovolit přírodě konat její práci a kochat se přitom krásou.

Miluji všechny květiny.