Kudy teče Tao? Záměr. Vlna.

Je velmi rozšířený koncept stanovování si záměru. Např. behem retreatu v přírodě si stanovíme, že chceme dospět k tomu a tomu, chceme vyřešit to a to. Nebo si stanovíme záměr, jakeho partnera chceme potkat či (to bývá lepší), jak se s ním chceme cítit. (Při první variantě máme dokonalý protějšek, ale mizerný vztah). Moje zkušenost říká, že tyhle věci fungují. Fungují, když kráčíte neznámou zemí, když vstupujete do oceánu psychedelických zkušeností.  Záměr pomáhá třídit syrová data reality na figuru a pozadí, na melodickou linku a chaotické křoví. Skrze záměr nastavujete svou percepci reality a možná i tok reality samé (což zřejmě nelze odlišit ani kauzálně dokázat, ale můžeme žasnout ze synchronicit, které tím začnou vznikat). Čili  já vnímám, že vytváření záměru je skvělá věc. V teto eseji chci však tento koncept doplnit ještě o druhou stranu mince.

Ten, kdo stanovuje záměr - sebe sama si vědomé ego - je stále ještě "malý pán ve svém domě", je to pilot v kokpitu obřího boingu, který operuje s omezenými daty. Vidí pár kontrolek, ale většina dat o sobě i o světě je mu nevědomá (nezobrazují se mu v kokpitu). Musíme předpokládat výskyt evolučních instinktů, fascinujících archetypů, osobních a rodinných komplexů a v neposlední řadě  traumatických vrstev, která operují za scénou a řídí letový provoz automaticky a nemají v plánu pilota v kabině o čemkoli informovat: prostě strhnou knipl doprava, když to uznají za vhodné. Tento nevědomý autopilot si jede svou a může docela sprostě váš záměr ignorovat. A teď si představte: vy se z pozice omezeného pilota, který má dejme tomu přehled o 5% procesech ve své psyché, pokusíte definovat, co od života vlastně chcete. Kdo to definuje? Lze předpokládat, že tento pilot (zvláště pokud se nachází za vrstvou traumat) nemusí mít úplně tušení, co opravdu ho učiní šťastným, že nevolí úplně moudře.

Naštěstí život je nějak větší, než všechny naše záměry a přání a děje se nějak sám a doručuje nám zkušenosti i zcela mimo objednávku.  Tenhle doručovací systém bych nazval Tao. Děje se to samo a svrchované moudře to přináší každému to, co je OPRAVDU třeba, ne co si myslime, že je třeba. Opakovaně to přináší cyklické zkušenosti, dokud nedojde k proměně, jakoby ohlazení oblázku.

(Například se pokoušíš dávat zaměr k partnerovi Xy, zatímco Tao by tě nejprve rádo zbavilo traumatu, abys byl vůbec schopen šťastného prožívání ve vztahu.)

Kromě stanovování záměru tu je zřejmě ještě jiný princip, kde naše vůle a chtění nehrají roli. Je tu nějaký proud života, který nám neustále cosi dává a doručuje a my k němu možná nejsme dost pozorní.

Například pátráme, jaké je naše povolání, poslání, naplňující práce. Svým vědomým pilotem pátráme, čmucháme, hledáme a - nevidíme. Nevidíme něco, co druzí vidí na první dobrou (stačí párkrát obejít nás boing a poklepat na kapotu). Moje zkušenost je, že náznaky toho vhodného povolání už tu všude jsou nekde roztroušeny. Tao stokrát denně klepe na dveře. Jenom nám to nespíná. Myslíme si totiž něco jiného. Vidíme se nějak.  Máme nějak definovaného toho pilota v kokpitu. A přes nej nevidíme očividné.

O tom, co jsme, si nějak štébetají ptáci na střeše, motor našeho boingu o tom vrní v rytmických smyčkách, někde v syrových datech reality už to všechno je. Proto to nemusíme hledat. Nemusíme letět, abysme to našli. Musíme přeuspořádat figuru a pozadí.  Změnit nasvícení, nastavit jiné filtry. Ptát se jinak. Já z toho neumím udělat manuál pro všechny, to nejde. Ale mam zkušenost, že když si s člověkem povídám a mám k dispozici horoskop ( a případně písmo ), tak okolo něčeho kroužíme, tušení roste a v nějakou chvíli víme, že je to ono. Většinou se ukáže, že člověk to někde tušil, věděl, ale neodvážil se s tím identifikovat.  Bylo to proti mysli, proti způsobu uvažování jeho pilota. Pilot se viděl jinak.

Nechtěl jsem říct nic velikého.  Jsou tu záměry - to je skvělá věc.  A pak tu je ještě něco: jak teče Tao, jak proudí řeka života - na tu se umět učit dívat a jí nechat téct a s ní téct.  Zdeněk Kratochvíl tomu prý říkával: nežít život proti srsti. Zkuste u té metafory chvíli zůstat.

Kudy teče Tao, řeka života - tam to jde jakoby samo, nestojí to skoro žádné úsilí. Jde to přirozeně.  Co je vaše přirozenost, to vám jde samo. Nestojí vás to energii, spíš vás to nabíjí.

Jenom musíte být schopni nějakým zenovým paradoxem zamotat hlavu tomu paku v kokpitu, nějak ho zmást, zlechtat, pomazlit, knockoutovat, neslyšně ho obejít a ptát  se jinak, nebrat ho moc vážně. On by furt chtěl běhat do kopce a z tohoto zážitku tření a rozporů nějak čerpat svůj pocit důležitosti (a mravní převahy). Ale když půjdete proti pilotovi, tak se v tom zase zamotáte. Protože kdo jde proti pilotovi? Zase pilot. Proto je lepší pilota nechat být a koukat, kudy to teče samo. A když všechno teče samo, je to jednoduché a šťastné, tak to je to ono. 

A jako vrůstá pilot do boingu, tak vrůstá hlava do těla, tak tělo vrůstá do světa a svět vrůstá v Tao.

*

Sledujte: kudy to u vás teče samo? Co se vám chce dělat spontánně, když ráno vyskočíte z postele? S čím za vámi lidé kolem vás spontánně chodí? 

Nesledujte Co, sledujte Jak. Jak chutná vaše Jak, které vkládáte do všeho, co děláte? Jaká je vaše přirozená vlna?

Vsadím se, že vaše vlna je tu s vámi od dětství.

Moje vlna je rozrážení příboje. Přede mnou neznámé krajiny a nový svět. 

*

Za objevovaní mé vlny patří díky mým přátelům: Ireně Kozelské ( s kterou jsme koncept vlny vymysleli ), Petrovi Smilovi a Jiřímu Hokrovi. Děkuji, přátelé.