Chvála putujícím

Viděl jsem je v přechodu mezi spánkem a bděním... 

Stýská se mi po těch lidech, kteří táhli krajem divocí a bosí. Bylo to pár povozů, utábořili se za městem a zahráli nám jarmareční divadlo. Ztratilo se pár slepic. Pár žen, které dlouho nemohly, tak náhle k radosti všech otěhotněly. A tu a tam, to nebylo často, zmocnilo se nějaké dívky či chlapce v hrudi teskné volání a utekli z města za tou karavanou, která pro ně měla podobu milostného vzplanutí k té dívce či muži s tmavýma očima a havraními vlasy, co měly divné ozdoby ve vlasech a milovali jste je, i když vám lhali do očí, protože jejich pravda, pravdivost až na dřeň, byla v něčem jiném a z té se dívali na nás městské jako šlechtici na dítě.  Nemluvím o cikánech, nemluvím o rase, mluvím o národě kočovniků, poutníků bez domova, herců, nomádů: o prostovlasých lidech, kteří se rádi toulají a jejichž domovem je krajina snů a pohádek a vejde se do jedné dětské dlaně.  

Znával jsem dívky, které by s nimi byly utekly; měly to volání v očích a lýtkách; dnes bychom jim dali diagnózu, že jsou prostě jiné. Možná by skončily za pár let s outěžkem v příkopě, kdo ví. Třeba by to i tak za to stálo; to měšťák nepochopí. 

Chtěl bych je slyšet vyprávět o zemích, kde jsem nikdy nebyl. O zemích, která na mapě nejsou, protože bych neznal mapy. Jejich příběhy bych poslouchal u ohně a oči by mi svítily. Každého roku bych je za městem vyhlížel, zda nejdou. Teskně bych je volal ve svém srdci. Věřil bych všemu. Cítil bych orient, Turky i svatou zemi, Jeruzalém. Cítil bych plachty korábů, jak je nadouvá vítr.  Vůni moře i kavkazského mechu. Perly na dně moří i na ňadrech princezen. Dávnou Indii a divná znamení na nebi. A určitě bych je chtel vidět v hezčím světle, a nevěřil bych vám ty špatné věci o nich, které člověk vidí až z blízka. Pro mě by byli zvěstovateli dálek, které už dnes někam zmizely. Ty dálky nejdou už potkat; leda byste byli Markem Pólem. Ten svět, který ohlašovali, někam zmizel. O všem už příliš a příliš snadno víme. Písmenka k nám doputují do naší kapsy příliš snadno a už nijak nevoní.

Snad proto cestujeme na Balkán, že tam ta vůně ještě visí ve vzduchu.

Stýská se mi po těch lidech. 

Vaše holčička by občas utekla na chvilku do náruče jejich stařeny a něco by od ní odkoukala, co by mohla právě jen od ní. Potřebovali jsme je. Jejich hudbu a smích. Jejich hádky až do krve a pomstu až na smrt. Jejich tetelivou radost lesů a luk, nad nimiž se vznáší kouř.  Snad jsme ji dnes přiřkli elfům. Kam nás jejich oči a mravy volaly? Snad do světa našich tužeb, kam jinak nesmíme, když žijeme naše bohabojné životy. Otvírali naše nevědomí, dávno před Jungem. Tu dálku největší a nejcizejší, s překvapeními nejvíc děsivými, kterou jinak odemykáme po malých doušcích od kolébky až po smrt. Vábili nás jako Vontové za rozdělovací třídu do Stínadel.

Proto jsme je mnohdy nenáviděli a proto byli nedotknutelní, jako kat a jako lazebnice, kurtizány, celníci a další nepočestní. Byli zdrojem hrůzy i posvátna (hagios). 

Chvála poutníkům Hermovým. Jeho dětem beze studu a hranic. Byli solí země a mnohdy plakali za nás, když naše srdce zatvrdla. Odpusťme jim, když nejednali podle našich představ. Třeba tu stále jsou, někde v nás všech, a putují světem do země zaslíbené. Třeba hledají stejné království, jako my hledáme. Které je všude a nikde a které dovoluje jen dětem vejít. 

Onen uměřený a ctnostný Apollón v nás je potřebuje, tak jako král (Slunce) potřebuje svého šaška a blázna (Merkur/Hermés), tak jako poušť potřebuje své moře a naše oči slzy. Jejich karavana nám přinášela oázu. Úlevu a odpočinek. Ukazovali nám, že i ta nejchudší dívka smí se orientálně válet na divanu a hledět přes barevná sklíčka celý den do slunce. Že je tu pravost jiná než statická.

A možná že tu s námi stále jsou. Možná že my jsme v koutku duše oni. Že proto jsme národ trempů a skautů a indiánů a putujeme podél řek i po nich a rozděláváme ohně a stavíme kamínkové mohyly ("hermovky") podél cest. Ale oni nejsou tak vidět, protože nežijí internetem. Možná se jen toulají a nemluví do médií. A není to hezká cesta, po které lze jít?

Když Ježíš kázal na hoře, celý les hučel, i když byl tich, a bosé nohy se sbíhaly po stráních.  Tehdy jsme byli my všichni poutníky. Bosé nohy rozumějí zemi a noci. A vlčím svatbám. A ženám, co se rozutíkají za vozem. A Buddhovi, který odešel do bezdomoví, aby se jeho domovem staly hvězdy a všechny domovy světa. 

*

O hermovských (nomádských) národech pojednává kniha Yuri Slezkin: Židovské století