Píseň Slunce

Jsem červená

Jsem červená, barva krve, smrti, lásky i odmítání.

Žhnu a sálám a pálím a zaplavuji.

Jsem magmatická slast žhnoucí v dřeni všeho živoucího.

Nikdy se nezastavím.

Exploduji.

Otvírám.

Nemůžu tě nechat lhostejným; buď mě miluješ, nebo se mnou musíš bojovat - na život a na smrt.

Beru tvé srdce do dlaní a vystavuji jej Slunci, aby zářilo do všech stran.

To jsi ty - a svět to musí vidět, abys oslavil

jej, sebe i mne - červenou.

Jsem modrá

Jsem radostným vzlykáním racků

a všech, jež se ve mě touží utopit

Jsem výška i hloubka, šírka i dálka

roztáhneš paže a padáš do mě

rozplyneš se a jsi mnou

září všeho, září ve všech očích

smíchem všem smíchů

úsměvem všech úsměvů

láskou všech lásek

Jsem bílá

Jsem tak nepatrná, že nevím, jestli jsem.

Potkal jsi mě, když jsem mizela

      a schovávala se za stromem.

Čekala jsem, až si mě tvé

      paprsky najdou.

A když mě nacházely, tála jsem

      a mizela, ale byla nekonečně

     šťastná, hlavně když jsi

     dal ruce na mé tváře.

Mé líce se rozehřály a zbarvily,

     ale to už jsem nebyla já,

to se zrodily mé rozskotačené sestry,

jež však nepoznaly to vznešené privilegium smrti

     ve tvých dlaních.

Já jsem zmizela.

A od té doby mě stále

     hledáš.

Jsem nachová

Plaše jsem ještě klopila oči

ale můj úsměv a tygr za mými víčky

    tě již spoutal

a ve snaze zkrotit mě

    ulehl's u mých nohou.

Jsem černá

Jsem úder podpatku o dláždění

a to, co se nad ním tyčí.

Jsem lůno i katedrála.

Jsem slast všech hříchů

      a jejich zpovědí.

Nic nepropustím

A tak pláču dovnitř,

      když mě nikdo nevidí

      tulím se ke své perle pod polštářem.

Jsem prokletá

přec' všemu vládnu

a vše se ke mě kloní.

Umírám, když v tobě opět proudí slzy.

Pak jsem tvůrčím klidem

      a celý vesmír voní.

Jsem žlutá

Jsem dlouhými paprsky zapadajícího slunce

Skrápím chmýří na tváři dívky kojící děcko na svém prsu

     dívám se přes její rameno

Tančím rozvířeným prachem v její světnici

      a usedám se všemi za dřevěný stůl.

Tančím mezi bosými lýtky ženců

      a lesknu se kovem jejich míhajících se srpů.

Jsem kruhem kruhů,

      věncem pampelišek.

Jsem letokruhem šatů i borovic.

Jsem indigová

Jsem nebesa i matka měst

jež hloubili jste ve skále

než vše pohltilo moře

Když vztyčili jste chrámy

já vhladila jsem do nich duši

Jsem orlojem bez soukolí

Jsem okem věčnosti.

Ale jsem také srdcem

utkaným ze slz delfínů

  a zpěvu velryb

z dob, kdy člověk byl teprv

  něžným snem,

  jež snila v podmořských útrobách

  matka země

Viděla

  své dítko běžet pískem

Děkovalo za žízeň

Jež jej znovu přivede

k svěžesti hlubiny,

  v níž stále zpívám

a svlaží v ní ústa svých očí.

Jsem zelená

Spletl ses ve mně.

Vůbec nejsem barvou přírody.

Jsem kočičí oči, jež tě oslepí.

Jsem světlo Orionu.

Jsem úskok tmy.

Jsem elektrický výboj v řece.

Jsem pro ty, co se nebojí

sednout si na dno svého strachu

Trochu to břinkne stříbrem

když otevřeš bránu do podsvětí

Pochopíš, na co mají kočky ocas

Zorničkou Nagualu.

Jsem okrová

Jsem sestra zlata

    zapomenutá na vinicích

Jsem prach cest, který oslněný

    cílem, nevidíš

a pak mě oklepáváš z bot.

Jsem zbytečná,

    vím.

Ale když svlažíš své rty vínem

a tvé srdce na okamžik roztaje,

    i když mě nevidíš,

Má láska došla naplnění.

Jsem stříbrná

Jsem spletenými nitkami vašich vlasů

až spolu zestárnete

a slov již nebude třeba.

Ale jsem také vzpomínkou

na okamžik, když jste se potkali jako malé děti

na břehu řeky.

A nikdo z vás se nestyděl za svou nahotu

Upadla jí sponka a Ona řekla:

Jsem zrcadlem hvězd

z dávných bojů, pohledem

do mě cestuješ

do prařeky všech vzpomínek,

leč sama jsem čirá

jako studánka, kam

chodí pít jednorožci.

Jsem slzou jejich krve,

jež se roztříštila

tmou všech světů

    jako sníh.

Jsem fialová

Jsem něha stojící za bleskem

Jsem rána, která hojí

Jsem hromobití lásky ve tvém srdci

když svítá a vše tone v tichu

Jsem rozpraskaná oktáva čísla 13

skrze mě se skáče k Bohu,

  tomu mazanému Ďáblu

Jsem víno ve chřtánu

  tančícího Zorby

a chtíčem nejvyššího Anděla

Jsem blouznění námořníků

  a nevěstek

v bezčasí cigaretového kouře

Jsem štěstí, co se nedělá.

Jsem šicí stroj v rukou

  snaživé panny

Pokud svým šatem uhrane

  krále.

Vinu se dvěma směry:

Jsem kobercem

  k nejvyššímu trůnu.

Jsem zlatá

Dlouho jsem na tebe čekala

  vysoko v horách.

  Musel jsi ochutnat

indigové moře s jeho zborcenými

chrámy a potopit se k nim,

abys pochopil dávný sen země.

  Jen jemný opar mé vysoko umístěné polohy mě halil

    před tvými zraky

  Jsem snem všech conquistadorů,

ale oni nepochopili mou pravou

podstatu a neodhalili místo, kde

  se nacházím.

  Na místo, kde jsem, nevedou

žádné mapy.  Cesta ke mě

se nedá uspěchat. Ke mě se

stoupá a já se vynořuji z oblaků

  jako nepopsatelné a nové.

  Ke mě se stoupá klesáním.

Čím více se klesá do všech barev života, tím

více se vynořuji.

Muž v nirváně mě míjí.

Jen žebrá.

Kdokoli po mě touží, je prachsprostý

zloděj, a přesto ti radím:

následuj každou svou touhu

až na jejíá samotné dno.

Jak jinak bys poctivě zjistil,

kým vším jsi?

Na konci každé touhy leží naplnění

i zklamání, a obojí je velkým

darem života, v němž jsi

potkal sám sebe. Další niť

velkého příběhu bez konce.

Svou další část.

Je nyní zpátky u tebe.

Tím se každá barva

prohlubuje, zintenzivňuje,

projasňuje. A tím, že se

do všech noříš, jako by to bylo

věcí života a smrti

- tím, že se noříš do všeho,

čím jsi byl, jsi a budeš - se objevuje

ono místo, kde já jsem.

Ono bájné Eldorádo, Machu Picchu

Inků, tak špatně pochopené.

Ono místo, kde jsem, se

poodhaluje samo, přesto

nelze sdělit, kde se nachází.

Ale když v něm jsi, spouštějí

se z něho do všech stran

zlaté koberce; pronikají

do všech údolí a napájí

všechny řeky. Některé

tečou pustinami, z jiných

pijí lidé, a na těch

místech vznikají města

a nové chrámy.

Jsem pravda tvůrčího aktu,

vyvěrající z tvého příběhu,

kterou světu nemohl předat

nikdo jiný než Ty.

Jsem světlo, které nepálí

Jsem žízeň, která žízeň hasí

Jsem průchod stávání se

Jsem láska vcházení v bytí

Sedm dní stvoření světa

se neodehrálo 'v čase' a

'kdysi', je to sedm

barev spektra, jež

vydechuješ do prostoru.

Proto vaši prapředci nazvali

svět podle světla.

Jako celé spektrum

vdechuješ, tak jej také

vydechuješ. A na tomto

tkalcovském stavu se

splétá mozaika všech

spolutvůrců, od nejmenších

prvoků až po anděly.

Budeš-li po této mozaice

kráčet libovolným směrem,

všude nalezneš své stopy.

Otisky svých činů a myšlenek

se stále vznášejí všemi světy

po myriády let tvé

tvůrčí existence. A znají

se ke svému tvůrci. Celý

vesmír je plný tvých dětí.

Myslíš, že někde nalezneš

konec toho všeho?

Když vdechuješ barvu, jež

hořkne v tvých ústech

jako pelyňek: tos tyď

sám, i tos ty, i to

tvé vlastní 'dítě', jež

se vrací ke svému tvůrci,

aby jej znovu-oplodnilo

a vdechlo mu své požehnání,

ukryté na dně jeho podstaty.

Appolón - Dionýsios: toť

protiklad utvořený rozumem

vytrženým z rytmu nádechu

a výdechu. V obojím

já jsem, jako zvuk, jenž

dostihl sám sebe. A v tomto

návratu se znásobil.

Vaši kněží (ideotvůrci, mistři práva

a věd) způsobili neurózu

vašich myslí mezi dvěma epicentry:

zlatem a Bohem, a na této ideji

vyrostly kořeny vaší civilizace.

Prvé přiřkli hmotě a tělu,

druhé duchu

a vytvořili celý systém dalších

umělých kategorií a dichotomií,

která vás udržují ve zmatku. To

vše proto, aby mé místo

zůstalo skryté pro vás

všechny a udrželi vás

ve slepotě a otroctví.

Z tohoto stavu profitují:

přenecháváte jim své zlato

a posloucháte je jako bohy.

Prométheus ke mě došel

a nabídl vám toto poselství,

ale vy jste jej ukamenovali.

Přesto totéž činí stále znovu.

A vy také.

Je to jeho příběh, i váš.

Ale já vás osvobozuji.

Osvobozuji vás od toho všeho.

Navracím vás ke svému vlastnímu příběhu,

jenž nyní píšete a

jemuž nasloucháte, když

vdechujete a vydechujete.

Jsem váš vlastní rytmus,

silnější než život a smrt.

Jsem píseň neznáma

Jsem to, co z vás tryská světu.

Jsem naplnění tvůrčí lásky,

když se v potu tváře

nakláníte přes okraj studny

a posíláte dolů své vědro,

aniž byste tušili,

  čí žízeň tím uhasíte;

tu svoji jistě.

A až vás více nebude,

nic nebudete moci vzít

sebou. Ale oceán vašich

písní darovaných světu

se k vám bude vracet

a bude vás kolébat

a bude vaším rájem, až

budou vaše víčka těžknout

a žíznit po zemi. Budou

vás unášet jako smějící

se děti a budou vašimi

křídly ve všech světech.

A budu to já, zlatá, která

na vašich ústech vytvaruje

úsměv, až vydechnete

naposledy.

Jsem darem, jenž jste si neponechali

pro sebe, a proto ve vašich rukou vzrostl.

Jsem plod, který zesládl v dlaních

vašeho srdce. Jsem kapka,

jíž se přihodila řeka.

A přesto všechno se

zase rozhodla stát kapkou

dopadající na horské

úbočí, neznajíc svůj

další běh, těšíc se,

že bude znovu řekou,

neboť žití je velké těšení

a strach je bohům k smíchu.

To mějte, prosím, na paměti

až budete

hledat moji záři.

*

Vojtěch Franče, Kyrenia, Severní Kypr, 2014