O bolesti

O BOLESTI

Zmiz! Řekl jsem bolesti a ona mě spoutala tisíci vlákny, jež se mi zařízly do masa. 

Tehdy mě bolest ukřižovala.

Nezbylo mi, než se stáhnout do světa intelektu a odtud filosofovat o pojmu svobody.

Ale aby me bolest od toho nevyrušovala, najal jsem si tisíc strážců. Ti stáli před mou věží ze slonoviny a střežily můj klid. I měl jsem klid, abych mohl psát.

Ale v noci mnou zmítaly neznámé běsy.

Odejděte! Volal jsem do útrob půlnoci, ale marně. 

Zesílil jsem zástupy strážců, ale marně. Běsy neustávaly.

I dívat se na rostoucí zástupy strážců se mi stávalo větším a větším utrpením.  Obemkly mou věž ještě neprodyšněji, má věž rostla až do nebes a mé noční můry se zhoršovaly.

Odejděte! Neduste mě! Volal jsem pln zoufalství na své strážce. Ale oni mě tím pevněji svírali. Nepustíme tě, pane. Ochráníme tě. 

Tu v mé okno přistál anděl a pokynul mi.

Děkuji, řekl jsem mu, když se naše pohledy setkaly a spatřil jsem laskavou mírnost v jeho očích.

I pohlédl jsem na své strážce a řekl jim: Děkuji vám, že mě chránite. Ve dne v noci bdíte pro můj klid. 

Položil jsem hlavu k zemi: Děkuji vám, strážci moji.

Jejich sevření pominulo.

Počali se jeden po druhém vytrácet. 

Má vděčnost rostla.

Odcházeli domů. 

Má věž se zmenšovala.

Až jsem se ocitl nechráněný a nahý.

Pak mi anděl pokynul podruhé. 

A na kolenou jsem v pokoře promluvil vůči své bolesti:

Ano, bolesti, potřebuji tě. 

Řekl jsem jí s pochopením a vděčností.

A její vlákna povolila a proměnila se v hedvábné volně poletující vlasy.

Byl jsem svobodný, stál jsem v mořském příboji a má věž ze slonoviny zmizela.

*