V obrazech Františka Kupky

Konstelace na umění ve Veletržním paláci 1.6.2023

Měl jsem tu čest a stal jsem se na chvíli Dvojbarevnou fugou Františka Kupky. Stál jsem v pozici tohoto obrazu. Hleděl jsem do očí svého tvůrce. Byl jsem stoupáním k nebi, nanebevstoupením, tajemným okamžikem rozplynutí a transcendence, rozpaženým prostorem, posvátným ukřižováním beze stopy křesťanství,... můj tvůrce na mě oddaně a láskyplně hleděl v posvátném obdivu a vytržení, bezmezné pokoře a jemnosti, beze stop velikosti a velikáštví, jen skromný ctitel krásy. Byl mým Prométheem, zjevujícím světlo ohně od úsvitu lidstva. Já byl jeho světlem, světlem jeho očí. Miloval jsem sveho tvůrce. 

I kdyby cely svět zmizel, já jsem. To, co jsem, neni vázané na hmotu a trvání světa. Jsem absolutně, mimo čas a prostor, jako mysterion vzkříšení. 

Měl jsem tu čest, stát se na věčnou chvíli Kosmickým jarem Františka Kupky. Byl jsem ohromující světlo Já jsem zářící všemi světy a dimenzemi, jako vanoucí závoj pronikající všemi prostory. Světla světel, ve večné chvíli, tanec světla, tajemný bezeslovný úsměv. Světlo dopadalo skrze skla a tančilo ženám po šatech, ženy tančily a upadaly do vytržení. Obraz se vlnil jako draperie a blaženost blízká osvícení kanula a tryskala vícerozměnou skutečností, kam slova nemohou, kde slova neumějí dostatečně šeptat. Mé Já Jsem nebylo vázáno na žádný obraz, bylo podkladem a hrou absolutní skutečnosti. Slunce se ve Veletržním paláci chýlilo k západu a šustění šatů neumdlévalo a jiskrně tančilo. Byla to nejvyšší a nejzazší vibrace, kterou jsem kdy ve svém životě zažil. Hřejivé lehké světlo dopadající mezi světy. (=960 na Hawkinsove škále)

Na obrazy není nutné se jen dívat, skrze konstelace jimi můžeme být. V sedmnácti jsem byl na první výstavě Františka Kupky zde ve Veletržním paláci, uhranul mi, zamiloval jsem si ho. Nyní je mi 42 a konsteluji jeho obrazy.

Nad Kupkou se vznášel chór andělů a průvodců. Tys to dokázal, povedlo se ti to. Kupka plakal. Nebud tak skromný, tak sebekritický. Jsi náš miláček a my skrze tebe hovořili. Bůh byl přítomen. Nyní je již čas jít domů a odpočinout si. Tvá mise skončila.

*

Mistře, jak jsi tvořil? Jaké bylo tvé náboženství? Měli jste s přáteli nějaké rituály?

"Sedávali jsme společně v trávě, byli tiši a pozorovali světlo. Podívej- ukázal jsem a přiklonil hlavu těsně nad zemí. Světlo a stín tančili a zjevovali boha. Nepřetržitý, proměnlivý pohyb světla v přírodě nás učil. My jen mlčeli. To byla naše bohoslužba. Když jsem zavřel oči, skryté barvy vytvořily v mžiku na vnitřní straně víček hotové obrazy, vitráže, již existující dokonalé kompozice. Jen jsem je namaloval, nebyl to žádný pokus - omyl. Vše bylo již hotové."

"Velké ach, vděčnost, harmonie, pohled na svět skrz vlnění trávy těsně nad zemí, překlopení horizontál ve vertikály; křehkost; strach z narušení božského" poznamenává si do deníku účastnice konstelací, která ztvárnila Františka Kupku.

*