Meera a posvátné zranění

V zástupu byla žena, která klečela a dívala se před sebe, s pohledem upřeným strnule do dálky, jakoby nikoho kolem nevnímala. Byla to Meera, skythská kněžka, která nedávno přišla o dítě. Vlasy měla od popela a z jejích očí planul vzdor a nenávist. Tu její oči mírně ožily a vzhlédly k tomu, který se dosud opíral jednou rukou o strom, a její ústa vyslovila nahlas otázku: 

"Mustafo, vzdálený a blízký, milovaný i zavrhovaný, pověz nám všem, co je to posvátné zranění?"

A Mustafa zklopil zrak, jakoby hledal oporu v zemi a zástup mezi oběma se rozestoupil. 

Mustafa cítil její pronikavý, obviňující pohled. 

I přišel Mustafa k Meeře, usedl k ní, pohlédl jí do očí a pohladil po hlavě, kde jeho ruka dlouze spočinula než dorazila k jejímu rameni a zase zpět k hrdé tváři. Neříkal nic. Vzal její pohled za svůj a dovolil jejím očím rozpouštet se v jeho srdci.

Meeře oči zvlhly a její srdce se zhouplo tam a zpět jako v kolíbce.

Tu sáhla levou rukou po zahnuté dýce po pravém boku a bleskurychle ji zvedla nad hlavu, jako kobra připravená k útoku, připravená zasadit smrtelnou ránu.

Mustafa jakoby si tohoto pohybu ani nevšiml. 

Zůstal ve středové poloze, v přítomnosti srdce, neopouštěje její oči ze svých.

Meera ztuhlá v poloze kobry, nevěděla, koho zabít, zda sebe nebo Mustafu.

Tento okamžik trval celou věčnost.

Tu se v dálce zahřmělo, udeřil blesk a kdesi nad pralesem začalo pršet.

Ve ztuhlém zástupu se ozval křik. Vyběhla kozička a za ní, tažena na řemínku, sedmiletá dívka s proutkem. 

Meera zaváhala. 

Kozička spěchala k Meeře a nevěda, zda chce Meeru potrkat nebo se od ní nechat polaskat, začala na Meeru dorážet. 

Dívka křičela "kozo, stůj!" a snažila se kozičku zastavit.

Meery ruka s nožem se ve vzduchu chvěla jako napjatá tětiva.

Její oči se pokládaly do očí Mustafových. 

Kozička právě Meeru bolestivě trkla pod pravý prs. 

Meera sykla a její zorničky se stočily doprava a byly na okamžik plné jedu.

"Paní, odpusťte jí", lehla si mezi Meeru a kozičku dívka. "Ani ona, ani já, nemáme kam jít. Mé rodiče a bratry zabili. Utekli jsme sem, kam spěchali všichni, na tento svatý pahorek."

V dálce se znovu zablesklo a zahřmělo a šedivé proudy deště bičovaly zalesněná úbočí hor.

"Líbíte se jí, paní, jakoby vás hledala až sem," řekla dívka s živýma očima, které mají pravdu a lež za jeden krásný sen.

Meeřinou hrdou tváří zakmitl sotva znatelný úsměv.

Její srdce krvácelo. 

Krvácelo celou dobu, ale až teď si to uvědomila. 

Krvácelo už dávno před tím, než jí zemřelo dítě.

Krvácelo možná už, než se narodila.

Její tvář byla jako skála. 

Podobala se tím tvářím jiných kněžek.

Už jako malá byla silná a hrdá. Vsichni děti jí poslouchaly jako vůdkyni.

Ta skála kdesi uvnitř najednou začala praskat.

Meera ucítila teplé tělíčko k ní dobyvajícího se kůzlete. 

Jeji oči se znovu opřely o oči Mustafy; díky nim tím vším mohla projít a neutéct. Jeho oči ji provedly skrz, jako nebezpečnou soutězkou mezi skalami. Meera byla nyní silná, ale jinak, než kdykoli předtím: odvážila se poddat jeho vedení. 

Její oči pochopily, že k ní nalezl cestu; že se nenechal zastrašit její hrozivou smrtichtivou hrou. Její oči změkly, poddaly se tomu, čemu tisíce let vzdorovala; svezly se pohledem mírně vlevo dolů, kde pádila v údolí dravá špinavá řeka, sbírající lačně valící se proudy z hor. Zahlédla kdesi v minulosti znovu sebe samu, malou, vzdorující, silnou; kde jí v hrách nikdo nestačil, ona byla nejlepší, nikdo s ní nic nesvedl; už jako malá všemu pyšně vládla a vše ji poslouchalo. Uviděla řeku, jak strhává břehy, jak strhává buvolí rodinku i s malými a bere je po proudu. Uronila první malou slzu, bylo jí na okamžik líto jí samé a byla v tom ještě příchuť hořké ironie, jak její ego ztrácelo půdu pod nohama a zahlédlo svou porážku; její oči pocítily mírnou vláhu, opět to zhoupnutí, jako když padá list; kozička se k ní stále dobývala, a tu k ní pronikla láska Mustafy, ale také i láska její matky, kterou si až dosud držela od těla, a i láska jí samé, která nyní zurčela skrze trhlinu jejího srdce, které právě sladce a bolestně praskalo. Její oči se nyní vděčně zavěsily do Mustafových a cosi v ní se začalo kácet k zemi. Její pozdvižená ruka bezvládně padala a s kozičkou nyní přitisknutou k hrudi, padala i sama Meera, ve zvlněném pohybu dolů k zemi, líbajíc ruce Mustafy, jakoby se do nich plaše snažila schovat a přikrýt se jimi. Proud deště právě zhusta začal zkrápět všechny až na kost. 

Mustafa zabořil tvář do popelavých a mokrých vlasů Meery a věděl, že ji nalezl, že jeho srdce nalezlo její srdce a ta v sobě nyní tonula nalezena, v naprostém bezpečí věčného domova. Meery tělo se tškavě třáslo a prohýbalo hlasitými vzlyky a ústa polykala déšť a nacházela útěchu v jeho dlaních a její skály z tváří a ramenou vzala řeka: smazávala a omývala všechny rysy někdejší tvrdosti a pýchy. 

Meery bytost tonula v nevinnosti. 

Odpustila si tisíce let zloby.

Zahnutý obětní nůž pohltilo valící se bahno. 

"Ona vás hledala, paní. A my nemáme kam jít." Pronesla dívka s pohledem upřeným na Meeru. A Meera, plačíc, vzala malou odvážnou dívku pod svá křídla i s kozičkou. A všechny tři tak na chvíli našly v sobě svůj domov, a déšť jim nevadil. A Mustafa také věděl, že ji našel, dne dvacáteho třetího v měsíci nisánu, na konci období dešťů.