Výlet do Drážďan
Neděle 7.4. První jarní dny v Dráždanech. Je teplo. Lidé rozmanití. Víc přistěhovalců různých národností.
Centrum odkazuje k renesanci, osvícenství a Římu. To místo má svou sílu; není to jen nějaké městečko; něco tu střeží, nějakou tepnu. Je tu blíž k Římu, zvláštní. Rebelantské Čechy se odtud jeví dál v džungli; byť malebnější, obklopené horami, jako sladké údolí.
Zde vše na placce, poněkud fádní. Hodně chemiček, bída NDR. Lidé se mi nezdají úplně šťastnější než v ČR, ale těžko soudit, je tu rozmanitější sociální diverzita. Pivo za 150,- kč - mnichovské bílé - ale moc dobré, s hřebíčkem.
Holky kupodivu i moc hezké a zajímavé; typ, který u nás není tak častý: symetrická blondýna s velkýma očima (archetyp Venuše ve Vahách) - ne v laciném či lascivním smyslu jako u nás, když říkáme "blondýna". Na povrchu lidé jemní a slušní; ale něco uvnitř vře; neklidné nevědomí, daleko hrůznější. V tom městě je symetrie; setkává se tu německo-francká říše s pobaltskými Slovany na půl cesty. Představuji si, jak se tu na Labi vykládají pytle soli. Míruplná výměna. Prosperita. U nás odraz toho, druhé překladiště soli: Litoměřice.
Rozdíl oproti Praze: zde zdá se vše čitelnější, jednoznačnější, méně zašmodrchané a méně tajemné. Stejně vše vyjde najevo. (To ta rovina). U nás se stále sní o pokladech ve skále, jež jednou vyjdou na světlo.
Myslím, že zde začíná kulturní střed Evropy, který má obdobu na druhém konci někde, kde Anglie přechází v Cornwall a Wales; tamnější keltská divočina je k Anglii přilíplá obdobně jako Čechy k Německu. Sasko-germánsko-francko-latinský střed - a k němu přilepeni odbojní, provinčnější, ale přírodnější a tajemnější Kelti a Boho-míjové.
Byli oni agresivnější k nám nebo my k nim? Víte to? A víte to jistě?
Ti jemnější Slované bez ochrany hor a hrubopaličatých hlav se tu vsákli a splynuli s německou nížinou (stejně jako se slovanské ženy přivdávaly k německým mužům). A tak tu v Drážďanech vidíte slovanské tváře s římsko - německým duchem, řekl bych ze dvou třetin v podstatě stejné jako v Praze, neboť říše má roztřepené okraje. Jako ona proniká do nás, my prosakujeme do ní skrze kdysi slovanskou nížinu.
Vidíte - jedno německé pivo (jehož název neumím vyslovit) a už se tu cítím jako doma.
Nižší třída se tu má hůře než u nás. Ne finančně, ale jsou více dehonestovaní (bez sebeúcty), frustrovaní. U nás je "bohato" tak akorát, aby se člověk kreativně snažil o živobytí. Tady velký Diesel německé ekonomiky pošle do žlabu všem pro solidní život. Ale! Jinak by zde to vytrýzněné nevědomí povstalo a uškrtilo by třetinu německy nehomogenních etnicit. Viděl jsem, jak v Lídlu hrubě vrazili do staršího pána, který vypadal jako Jugoslávec. Mladík si na něm s gustem agresivně zchladil páru a zmizel v uličce. (U nás jsem nikdy nic takového nezažil). Lídl zde připomíná jakési skladiště potravin přerozdělované za hubičku chudým, protože ti bohatí už nemají žaludek dívat se na jejich hlad; rušilo by je to při jídle.
Chybí tu více smysl, naděje, směřování; ale je to více utopeno v relativním ekonomickém blahobytu. Jizva betonové NDR je tu ošklivější než šedý popílek komunismu u nás. Můj pocit z lidí: na něco se tu čeká. (Až tam nahoře otočí kormidlem jinak. Více se na to spoléhá. Kdežto u nás si to i nějak vykutíme po svém. Jsou bezmocní a poslušní, ale uvnitř nich to vře černou žlučí). Zoufalé čekání.
Jinak se mi většinový Němec zdá trochu naivnější a poslušnější než Čech - neznají Trickstera. Toho každý Čech nějak tuší a stříhá přitom ušima.
Nicméně vnitřní odpor vůči cizincům musí být navzdory "poslušné masce" strašný. Ráno jsem se anglicky sháněl na nádraží po pokladně, a vícero odpovědí bylo: bílá tvář bez jakéli odezvy. Připadá mi, že uvnitř pláčou (jak se do prsou jejich německé mámy zakusují gastarbajtři), ale nesmí to dát najevo, musí to snést: to by byl rasismus, to by byl háknkrujc.
A tak trpí. A znovu nejsou sami sebou.
Tendence k masce, personě - a potlačit kontradiktorní - v tom jsou stále stejní.
Němec nepochopil, že problém za druhé světové nebyl v agresivitě, kterou teď (i tehdy) slušně polkl. Ale v konformitě. Neumí poslechnout své srdce a koule a vzbouřit se proti své bílé tváři. Raději to polkne a bledě čumí před sebe. (Zatím).
Když o tom tak přemýšlím a jak to pozoruji - oni jsou jako malé hodné děti s hrozným strachem, že udělají chybu a budou zavrženi.
Tam je nějaké strašné trauma. Mají hrozný strach, že jim Někdo zaklepe na rameno a řekne: udělal jsi chybu - víme o tom. A on v slzách poklekne a řekne: Já vím!!! HROZNOU, ODPUSŤTE VRCHNOSTI. ZAPLATÍM. VYKOUPÍM SE. ALE DĚTI, ŽENU A DŮM MI NEBERTE. KLIDNĚ BUDU DO SMRTI MAKAT JAKO SOUMAR. A PINOŽIT SE BEZ ŠPETKY SEBEÚCTY.
A tak se Němec upíše i Ďáblu, když ho nechá v klidu žít. Ale ta vina, ten stud: je zdiskreditovaný hluboko v Self. Zažili tyto hodné děti vůbec někdy nepodmíněnou, sytou lásku? S mateřským mlékem sály poslušnost, vinu a úzkost.
Zde už netančí Bohyně, tu roznesli na kopytech křesťanští rytíři. Poslední její stužky zde vplétají do vlasů a mezi stromy Lužičtí Srbové po obou březích Sprévy. Zde už netančí Bohyně, jen zastrašující Otec.
Dnes v 6.30 vyrážím z Drážďan na Budyšín, hlavní město Horní Lužice, jež po 300 let patřila k českému království. Chci ho zastihnout v nedbalkách při východu slunce. Pořídím si tam Krabata (pohádku) v hornolužické srbštině, protože zjistím, že je tomu hezky rozumět, když se to čte nahlas. Ale o tom snad příště.
Centrum odkazuje k renesanci, osvícenství a Římu. To místo má svou sílu; není to jen nějaké městečko; něco tu střeží, nějakou tepnu. Je tu blíž k Římu, zvláštní. Rebelantské Čechy se odtud jeví dál v džungli; byť malebnější, obklopené horami, jako sladké údolí.
Zde vše na placce, poněkud fádní. Hodně chemiček, bída NDR. Lidé se mi nezdají úplně šťastnější než v ČR, ale těžko soudit, je tu rozmanitější sociální diverzita. Pivo za 150,- kč - mnichovské bílé - ale moc dobré, s hřebíčkem.
Holky kupodivu i moc hezké a zajímavé; typ, který u nás není tak častý: symetrická blondýna s velkýma očima (archetyp Venuše ve Vahách) - ne v laciném či lascivním smyslu jako u nás, když říkáme "blondýna". Na povrchu lidé jemní a slušní; ale něco uvnitř vře; neklidné nevědomí, daleko hrůznější. V tom městě je symetrie; setkává se tu německo-francká říše s pobaltskými Slovany na půl cesty. Představuji si, jak se tu na Labi vykládají pytle soli. Míruplná výměna. Prosperita. U nás odraz toho, druhé překladiště soli: Litoměřice.
Rozdíl oproti Praze: zde zdá se vše čitelnější, jednoznačnější, méně zašmodrchané a méně tajemné. Stejně vše vyjde najevo. (To ta rovina). U nás se stále sní o pokladech ve skále, jež jednou vyjdou na světlo.
Myslím, že zde začíná kulturní střed Evropy, který má obdobu na druhém konci někde, kde Anglie přechází v Cornwall a Wales; tamnější keltská divočina je k Anglii přilíplá obdobně jako Čechy k Německu. Sasko-germánsko-francko-latinský střed - a k němu přilepeni odbojní, provinčnější, ale přírodnější a tajemnější Kelti a Boho-míjové.
Byli oni agresivnější k nám nebo my k nim? Víte to? A víte to jistě?
Ti jemnější Slované bez ochrany hor a hrubopaličatých hlav se tu vsákli a splynuli s německou nížinou (stejně jako se slovanské ženy přivdávaly k německým mužům). A tak tu v Drážďanech vidíte slovanské tváře s římsko - německým duchem, řekl bych ze dvou třetin v podstatě stejné jako v Praze, neboť říše má roztřepené okraje. Jako ona proniká do nás, my prosakujeme do ní skrze kdysi slovanskou nížinu.
Vidíte - jedno německé pivo (jehož název neumím vyslovit) a už se tu cítím jako doma.
*
Nižší třída se tu má hůře než u nás. Ne finančně, ale jsou více dehonestovaní (bez sebeúcty), frustrovaní. U nás je "bohato" tak akorát, aby se člověk kreativně snažil o živobytí. Tady velký Diesel německé ekonomiky pošle do žlabu všem pro solidní život. Ale! Jinak by zde to vytrýzněné nevědomí povstalo a uškrtilo by třetinu německy nehomogenních etnicit. Viděl jsem, jak v Lídlu hrubě vrazili do staršího pána, který vypadal jako Jugoslávec. Mladík si na něm s gustem agresivně zchladil páru a zmizel v uličce. (U nás jsem nikdy nic takového nezažil). Lídl zde připomíná jakési skladiště potravin přerozdělované za hubičku chudým, protože ti bohatí už nemají žaludek dívat se na jejich hlad; rušilo by je to při jídle.
Chybí tu více smysl, naděje, směřování; ale je to více utopeno v relativním ekonomickém blahobytu. Jizva betonové NDR je tu ošklivější než šedý popílek komunismu u nás. Můj pocit z lidí: na něco se tu čeká. (Až tam nahoře otočí kormidlem jinak. Více se na to spoléhá. Kdežto u nás si to i nějak vykutíme po svém. Jsou bezmocní a poslušní, ale uvnitř nich to vře černou žlučí). Zoufalé čekání.
Jinak se mi většinový Němec zdá trochu naivnější a poslušnější než Čech - neznají Trickstera. Toho každý Čech nějak tuší a stříhá přitom ušima.
Nicméně vnitřní odpor vůči cizincům musí být navzdory "poslušné masce" strašný. Ráno jsem se anglicky sháněl na nádraží po pokladně, a vícero odpovědí bylo: bílá tvář bez jakéli odezvy. Připadá mi, že uvnitř pláčou (jak se do prsou jejich německé mámy zakusují gastarbajtři), ale nesmí to dát najevo, musí to snést: to by byl rasismus, to by byl háknkrujc.
A tak trpí. A znovu nejsou sami sebou.
Tendence k masce, personě - a potlačit kontradiktorní - v tom jsou stále stejní.
Němec nepochopil, že problém za druhé světové nebyl v agresivitě, kterou teď (i tehdy) slušně polkl. Ale v konformitě. Neumí poslechnout své srdce a koule a vzbouřit se proti své bílé tváři. Raději to polkne a bledě čumí před sebe. (Zatím).
Když o tom tak přemýšlím a jak to pozoruji - oni jsou jako malé hodné děti s hrozným strachem, že udělají chybu a budou zavrženi.
Tam je nějaké strašné trauma. Mají hrozný strach, že jim Někdo zaklepe na rameno a řekne: udělal jsi chybu - víme o tom. A on v slzách poklekne a řekne: Já vím!!! HROZNOU, ODPUSŤTE VRCHNOSTI. ZAPLATÍM. VYKOUPÍM SE. ALE DĚTI, ŽENU A DŮM MI NEBERTE. KLIDNĚ BUDU DO SMRTI MAKAT JAKO SOUMAR. A PINOŽIT SE BEZ ŠPETKY SEBEÚCTY.
A tak se Němec upíše i Ďáblu, když ho nechá v klidu žít. Ale ta vina, ten stud: je zdiskreditovaný hluboko v Self. Zažili tyto hodné děti vůbec někdy nepodmíněnou, sytou lásku? S mateřským mlékem sály poslušnost, vinu a úzkost.
Zde už netančí Bohyně, tu roznesli na kopytech křesťanští rytíři. Poslední její stužky zde vplétají do vlasů a mezi stromy Lužičtí Srbové po obou březích Sprévy. Zde už netančí Bohyně, jen zastrašující Otec.
*
Dnes v 6.30 vyrážím z Drážďan na Budyšín, hlavní město Horní Lužice, jež po 300 let patřila k českému království. Chci ho zastihnout v nedbalkách při východu slunce. Pořídím si tam Krabata (pohádku) v hornolužické srbštině, protože zjistím, že je tomu hezky rozumět, když se to čte nahlas. Ale o tom snad příště.
Krabat leži we wužlobku pi kromje lěsa, zahrjebany do bukoweho lisca, oktoberske nocy su zymne. Wón nješe ničo wo tym, stož ludžo wo nim rěča, wón mrěje uymu a je hlodny. Won hlada horje k hwězdam. Slěbrojte a čerwjenkojte blyskotanje. Čehodla steji tale jasna, njeměrna hvězda dzensa tule, runje nad nim? Před dzesac dnjemi bě wona dloko nalěwo widzec, hluboko při horizonce. Krabat wudzera na hvězdu, hač so wona hiba.
(Jurij Brěžan: Čorny mlyn)
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš pohled.