Súfijský zikr
Reportáž z Istanbulu
Zatímco rackové v divokých chuchvalcích vlají za výletními loděmi, zatímco odstřikuje bílá pěna, zatímco tisíce tankerů brázdí v konvojích Bospor, zatímco duní diskotéky v evropské čtvrti Taxim, zatímco se slévá volání muezzinů ze všech břehů Zlatého rohu do jedné ozvěny připomínající čtyřhlasou fugu, zatímco se anatolské stařenky se skobovitým nosem třesou v modlitbě u Eyupova svatého hrobu, z něhož tryská svatost jako plameny smrti, až se vzduch kolem tetelí jako nad rozehřátým asfaltem - já a pár přátel si právě odkládáme obuv, abychom se zúčastnili súfijského zikru uprostřed Istanbulu.
Jedná se o řád tzv. „kvílících“ dervišů. Byli stíháni všemi režimy a ortodoxním islámem, přesto tu a tam na Blízkém východě přežili. Jejich tradice sahá daleko před příchod islámu, ke kterému se jakoby spíše „přilípli“. Jsou to laskaví, uvolnění, sebevědomí muži s bílými čapkami (jako nosí pekaři). Čapky jakoby říkali – zde jsme si všichni rovni. Jejich šejchem, hlavním dervišem, je muž denní profesí prý zmrzlinář.
Jsem tu letos po druhé. Jsme uvedeni do jedné z řad, kde se chystá modlitba. Prostory se skládají z mnoha propojených místnosti ústících v hlavní modlitebnu, kde je celkem asi 200 mužů. Ženy sedí o patro výše za vyřezávaným zábradlím a vše shůry pozorují a účastní se všeho s empatickým naladěním. (Nejsou zde „za trest“, spíše jsou v lóži nad kotlem, kde se bude zaručeně vařit něco dobrého.) Uvaděč mávne razantně rukou, muži nám ihned uvolní pár míst, abychom my Evropané mohli být vedle sebe v jedné řadě. Nikdo se nás na nic neptá. Jsme přijati samozřejmě jako všichni poutníci libovolné víry. Bohoslužba právě začíná.
Padneme k zemi a klaníme se. Stoupáme si a opět padáme. Je to fyzicky docela náročné. Snažíme se dělat přesně to, co ostatní. Po nějaké době se kruhy zhustí a podaří se nám protlačit do centrálního sálu. Sedíme na patách, což je pro netrénovaného velmi bolestivé. Jeden dobrý muž mi uvolní stoličku, z které je to daleko komfortnější. Prostorem zní svaté slabiky božího jména. Naše hlavy se uklání s pár slabikami vlevo, pak vpravo v rytmickém sledu. Při pohledu shora jsme jako květ jedné mandaly, jako rozvodněný fraktál. Naše slabiky vycházejí z hloubi břicha, naše ruce zaujímají různé polohy na způsob indických muder. Někdy jsou dlaně otevřené k přijímání, jindy jsou ruce zkřížené přes prsa. Je horko, potíme se, doprovází nás údery bubnů a činelů. Ženy nahoře na ochozu se vsedě vlní, vidím tu a tam zablýsknutí jejich očí.
Pak další fáze, přichází jádro samotného zikru. Muži rychle srolují koberce. Přichází šejch, uvolňujeme mu uličku. Za ním několik mužů s kadidlem. Svatá vůně silného kadidla nás omámí a jsme v čase před tisíci léty. Šejch usedá s pár staršími muži na vyvýšené malé podium v rohu a počíná odtud řídit zpěvem ceremonii. Všichni se stlačíme v soustředných kruzích kolem prázdného středu místnosti, které vyplní tančící derviš. Kolem něho je nejprve kruh malých chlapců, jako jakási merkurická sféra, za ním kruhy stálic tvořené nejzkušenějšími muži. Pak mezera, kudy s přirozenou autoritou prochází muž s brýlemi a vousy, jako měl Ladislav Klíma, a usměrňuje kruhy tanečníků jako když hrnčíř vyrábí na rotujícím kruhu vázu. Za mezerou následují naše řady nověji příchozích. Symbolizujeme zřejmě sféru stálic.
Šejch počíná zpívat. Udává hlavní melodii. Tzv „vyšívá“. Prostřední skupina tvoří hlavní zvukovou malbu, jsou to slabiky modlitby, které se opakují v nastávajícím tranzu za sebou. My vzadu dotváříme rytmický bas akcentující nějakou hlavní dobu např. „Hey, hey, ya hey!“. Zrychleným dechem a rytmickými pohyby se propadám do uvolnění a dovoluji „aby ono samo se dělo“. Proces sám přebral řízení. Mé tělo vydává ty slabiky samo od sebe. Ono to funguje! Já nic nedělám, to celé se děje samo. Hluboké basové zvuky, slabiky a vzdechy vyrážejí úplně odspodu a vyšlehávají skrze naše těla do společného pole. Topíme pod kotlem společným ohněm našich rozprouděných, rytmicky dýchajících těl. Soustředné vlny, prolínající se melodie, mručení, modlitby a božská jména, mužská těla zaklesnutá do sebe, rytmus zrychluje a zpomaluje. Všechno to někdo řídí i neřídí. Se zavřenýma očima mi připadá, jakoby se naše vlákna slévala do pomyslné pomlázky či stromu uprostřed a vedla kamsi vzhůru. Vlákna se přeuspořádávají, jakoby probíhalo ladění i.p. adres.
Odevzdávám se euforii spojené s uvolněnou ztrátou kontroly a rytmickým dechem a pohybem, v němž se všichni prostupujeme navzájem jako květy v mandale, jako vlny v moři. V této fázi se mi zdá, jako když vzýváme nejvyšší, co jest, aby mohlo sestoupit mezi nás. S vybranou úctou se skláníme před nejvyšším (On, Ona, Ono) s tak hlubokou úklonou vyjádřenou naším tancem, že je to prosba, již není možno Jemu, Jí, Onomu nevyslyšet. Jako bychom roztahovali a umetali a zdobili květinami koberce, aby ta nejspanilejší dívka (ve všech rodech) mohla sestoupit z nebes a přijít mezi nás. Vytváříme údolí tak hluboké úcty a lásky, že jej musí prostoupit Slunce. Tato fáze je velmi dlouhá. Hodinu, dvě? Je krásná. Derviš, tančící uprostřed má hlavu mírně nakloněnu, asi ve stejném úhlu jako je natočena Země při oběhu kolem Slunce, jeho ruce jsou uvolněně vztažené vzhůru v přijímající poloze. Je jako jemná dívka tající na dortu z cukrkandlu, je jako růže jemně uchopená mezi dvěma prsty básníka. Usmívá se a splývá, houpaje se ve vlnách našeho moře. Když se zaposlouchám do nejvyšší melodie, vidím vnitřním zrakem, že naše vzývání nemůže nebýt vyslyšeno. Jako bychom v gradující exaltaci dráždili nebeskou vulvu, která nemůže než přetéct nejsladším orgasmem. Jakoby se v jedné chvíli z nebes vyvalila největší a nejjemnější krása a záře, tak delikátní, tak nesrovnatelná s čímkoli stvořeným, že kdyby někdo slíbil pohlédnout vám na ni na pár vteřin a roztát v ní výměnou za to, že pak už dokonce života budete jen umývat nádobí v čínské restauraci, vy řeknete ano!, protože tu práci budete už celý život dělat s občasným sladkým úsměvem, který nebudete moci nikdy nikomu vysvětlit, a to ano zašeptáte i navzdory budoucí špíně a mozolech na rukou. K tomu by stačila jedna jediná kapička té krásy, která teď prší doprostřed kruhu mezi námi a mění se v živý strom, který se tu právě rodí z nebes, zde na této rotující zemi. Je to porod boha. Strom prochází mnoha proměnami (můj popis je jen příměr k pravdě, nikoli pravda sama). V jedné chvíli se mi zdá, že se otevřely spodní světy a živý strom se do nich zrcadlově překlopil, že nyní září nahoru i dolů a kapičky z něho odletují do všech světů, i těch pekelných a jako milost dopadají na rty a do srdcí těch, kdo to právě potřebují. Na druhém konci světa buddhista medituje v Himálajích a ona kapka milosti zapůsobí pro něho jako to, poslední, co nemohlo vyplynout z jeho oddaného úsilí a tak se propadá i on do sladké milosti. A tak tento živý bůh vstupuje do bytí tvorů, kteří to potřebují, bez ohledu na své vyznání, jako dar nebes. Vítěz na Olympiádě probíhá cílovou páskou, odkud si dostal právě energii navíc. Zikkr graduje ke svému vrcholu a některé ženy ve sladké křeči těl o patro výš taktéž. Hudba rázně utichne v jasném předělu a pak následuje fáze chvály a úcty, která vzdává hold. Jemu, jí, onomu. Jako dlouhé, láskyplné hlazení nevěsty. V již poklidnějším tempu vše doznívá. Strom nyní není světelný, ale živý, zelený, s lístky, skrze něj jsme všichni propojení, je to život sám, prostý, dýchající. Jen si tu tak kvete. A za tuto krásnou práci, ceremonii bez počátku a bez konce, dostává každý tanečník něco málo květin i sám pro sebe. Zrozené krásy je tolik, že nemůže nikomu nezůstat za nehty alespoň kousíček onoho Živého, co se zrodilo pro všechny. Ceremonie utichá, uvolňujeme své těsné sevření, usmíváme se. Mnozí zůstávají na horký čaj podávaný s cukrem ve skleničkách, a budou diskutovat do ranních hodin. Ukláníme se s úctou a odcházíme. Nevíme zcela přesně, čeho jsme byli součástí, ale víme, že jsme zažili něco, čemu se snaží z různých stran přiblížit hudební techno-scéna hudebním tranzem, Sokolové na svých šibřinkách, katolický farář při mši, šaman tančící s bubnem kolem ohně, zamilovaná dívka u potoka vijící věnce a muž v plné síle promilovávajicí svou ženu skrz naskrz. „Teda, to byl ten nejkulturnější skupinový sexuální akt, jaký jsem kdy zažil,“ říká kamarád přede mnou.
Noc nad lednovým Istanbulem je vlahá a chladná. Dlouze si pak o všem s přáteli povídáme, mlčíme, povídáme, září nám oči. Jsme spolu. Za rok dá-li Bůh, znova. Děkujeme za dar, jehož se nám dostalo a dostává.
Bílá pěna, rackové a loď brázdící Bospor se rytmicky kolébá ve vlnách. Musím alespoň kousek toho napsat, než vše zapomenu. Zítra nás čeká arménská mše. Istanbul sjednocuje všechny víry, jakoby jej v náruči svírala božská Matka nad tyrkysovým mořem, jedno jaké jí dáte jméno.
Pod mostem vedoucím z někdejšího opevněného Cařihradu do kdysi janovanské Pery s galatskou věží, města obchodu a hříchu, na němž stojí po celou noc rybáři se svými pruty, amébovitě a rytmicky pulzují medůzy. Podle jedněch primitivní organismy bez jakékoli inteligence, podle druhých snad elementární víly vodního živlu.
Istanbul, 24.1.2020
Zatímco rackové v divokých chuchvalcích vlají za výletními loděmi, zatímco odstřikuje bílá pěna, zatímco tisíce tankerů brázdí v konvojích Bospor, zatímco duní diskotéky v evropské čtvrti Taxim, zatímco se slévá volání muezzinů ze všech břehů Zlatého rohu do jedné ozvěny připomínající čtyřhlasou fugu, zatímco se anatolské stařenky se skobovitým nosem třesou v modlitbě u Eyupova svatého hrobu, z něhož tryská svatost jako plameny smrti, až se vzduch kolem tetelí jako nad rozehřátým asfaltem - já a pár přátel si právě odkládáme obuv, abychom se zúčastnili súfijského zikru uprostřed Istanbulu.
Jedná se o řád tzv. „kvílících“ dervišů. Byli stíháni všemi režimy a ortodoxním islámem, přesto tu a tam na Blízkém východě přežili. Jejich tradice sahá daleko před příchod islámu, ke kterému se jakoby spíše „přilípli“. Jsou to laskaví, uvolnění, sebevědomí muži s bílými čapkami (jako nosí pekaři). Čapky jakoby říkali – zde jsme si všichni rovni. Jejich šejchem, hlavním dervišem, je muž denní profesí prý zmrzlinář.
Jsem tu letos po druhé. Jsme uvedeni do jedné z řad, kde se chystá modlitba. Prostory se skládají z mnoha propojených místnosti ústících v hlavní modlitebnu, kde je celkem asi 200 mužů. Ženy sedí o patro výše za vyřezávaným zábradlím a vše shůry pozorují a účastní se všeho s empatickým naladěním. (Nejsou zde „za trest“, spíše jsou v lóži nad kotlem, kde se bude zaručeně vařit něco dobrého.) Uvaděč mávne razantně rukou, muži nám ihned uvolní pár míst, abychom my Evropané mohli být vedle sebe v jedné řadě. Nikdo se nás na nic neptá. Jsme přijati samozřejmě jako všichni poutníci libovolné víry. Bohoslužba právě začíná.
Padneme k zemi a klaníme se. Stoupáme si a opět padáme. Je to fyzicky docela náročné. Snažíme se dělat přesně to, co ostatní. Po nějaké době se kruhy zhustí a podaří se nám protlačit do centrálního sálu. Sedíme na patách, což je pro netrénovaného velmi bolestivé. Jeden dobrý muž mi uvolní stoličku, z které je to daleko komfortnější. Prostorem zní svaté slabiky božího jména. Naše hlavy se uklání s pár slabikami vlevo, pak vpravo v rytmickém sledu. Při pohledu shora jsme jako květ jedné mandaly, jako rozvodněný fraktál. Naše slabiky vycházejí z hloubi břicha, naše ruce zaujímají různé polohy na způsob indických muder. Někdy jsou dlaně otevřené k přijímání, jindy jsou ruce zkřížené přes prsa. Je horko, potíme se, doprovází nás údery bubnů a činelů. Ženy nahoře na ochozu se vsedě vlní, vidím tu a tam zablýsknutí jejich očí.
Pak další fáze, přichází jádro samotného zikru. Muži rychle srolují koberce. Přichází šejch, uvolňujeme mu uličku. Za ním několik mužů s kadidlem. Svatá vůně silného kadidla nás omámí a jsme v čase před tisíci léty. Šejch usedá s pár staršími muži na vyvýšené malé podium v rohu a počíná odtud řídit zpěvem ceremonii. Všichni se stlačíme v soustředných kruzích kolem prázdného středu místnosti, které vyplní tančící derviš. Kolem něho je nejprve kruh malých chlapců, jako jakási merkurická sféra, za ním kruhy stálic tvořené nejzkušenějšími muži. Pak mezera, kudy s přirozenou autoritou prochází muž s brýlemi a vousy, jako měl Ladislav Klíma, a usměrňuje kruhy tanečníků jako když hrnčíř vyrábí na rotujícím kruhu vázu. Za mezerou následují naše řady nověji příchozích. Symbolizujeme zřejmě sféru stálic.
Šejch počíná zpívat. Udává hlavní melodii. Tzv „vyšívá“. Prostřední skupina tvoří hlavní zvukovou malbu, jsou to slabiky modlitby, které se opakují v nastávajícím tranzu za sebou. My vzadu dotváříme rytmický bas akcentující nějakou hlavní dobu např. „Hey, hey, ya hey!“. Zrychleným dechem a rytmickými pohyby se propadám do uvolnění a dovoluji „aby ono samo se dělo“. Proces sám přebral řízení. Mé tělo vydává ty slabiky samo od sebe. Ono to funguje! Já nic nedělám, to celé se děje samo. Hluboké basové zvuky, slabiky a vzdechy vyrážejí úplně odspodu a vyšlehávají skrze naše těla do společného pole. Topíme pod kotlem společným ohněm našich rozprouděných, rytmicky dýchajících těl. Soustředné vlny, prolínající se melodie, mručení, modlitby a božská jména, mužská těla zaklesnutá do sebe, rytmus zrychluje a zpomaluje. Všechno to někdo řídí i neřídí. Se zavřenýma očima mi připadá, jakoby se naše vlákna slévala do pomyslné pomlázky či stromu uprostřed a vedla kamsi vzhůru. Vlákna se přeuspořádávají, jakoby probíhalo ladění i.p. adres.
Odevzdávám se euforii spojené s uvolněnou ztrátou kontroly a rytmickým dechem a pohybem, v němž se všichni prostupujeme navzájem jako květy v mandale, jako vlny v moři. V této fázi se mi zdá, jako když vzýváme nejvyšší, co jest, aby mohlo sestoupit mezi nás. S vybranou úctou se skláníme před nejvyšším (On, Ona, Ono) s tak hlubokou úklonou vyjádřenou naším tancem, že je to prosba, již není možno Jemu, Jí, Onomu nevyslyšet. Jako bychom roztahovali a umetali a zdobili květinami koberce, aby ta nejspanilejší dívka (ve všech rodech) mohla sestoupit z nebes a přijít mezi nás. Vytváříme údolí tak hluboké úcty a lásky, že jej musí prostoupit Slunce. Tato fáze je velmi dlouhá. Hodinu, dvě? Je krásná. Derviš, tančící uprostřed má hlavu mírně nakloněnu, asi ve stejném úhlu jako je natočena Země při oběhu kolem Slunce, jeho ruce jsou uvolněně vztažené vzhůru v přijímající poloze. Je jako jemná dívka tající na dortu z cukrkandlu, je jako růže jemně uchopená mezi dvěma prsty básníka. Usmívá se a splývá, houpaje se ve vlnách našeho moře. Když se zaposlouchám do nejvyšší melodie, vidím vnitřním zrakem, že naše vzývání nemůže nebýt vyslyšeno. Jako bychom v gradující exaltaci dráždili nebeskou vulvu, která nemůže než přetéct nejsladším orgasmem. Jakoby se v jedné chvíli z nebes vyvalila největší a nejjemnější krása a záře, tak delikátní, tak nesrovnatelná s čímkoli stvořeným, že kdyby někdo slíbil pohlédnout vám na ni na pár vteřin a roztát v ní výměnou za to, že pak už dokonce života budete jen umývat nádobí v čínské restauraci, vy řeknete ano!, protože tu práci budete už celý život dělat s občasným sladkým úsměvem, který nebudete moci nikdy nikomu vysvětlit, a to ano zašeptáte i navzdory budoucí špíně a mozolech na rukou. K tomu by stačila jedna jediná kapička té krásy, která teď prší doprostřed kruhu mezi námi a mění se v živý strom, který se tu právě rodí z nebes, zde na této rotující zemi. Je to porod boha. Strom prochází mnoha proměnami (můj popis je jen příměr k pravdě, nikoli pravda sama). V jedné chvíli se mi zdá, že se otevřely spodní světy a živý strom se do nich zrcadlově překlopil, že nyní září nahoru i dolů a kapičky z něho odletují do všech světů, i těch pekelných a jako milost dopadají na rty a do srdcí těch, kdo to právě potřebují. Na druhém konci světa buddhista medituje v Himálajích a ona kapka milosti zapůsobí pro něho jako to, poslední, co nemohlo vyplynout z jeho oddaného úsilí a tak se propadá i on do sladké milosti. A tak tento živý bůh vstupuje do bytí tvorů, kteří to potřebují, bez ohledu na své vyznání, jako dar nebes. Vítěz na Olympiádě probíhá cílovou páskou, odkud si dostal právě energii navíc. Zikkr graduje ke svému vrcholu a některé ženy ve sladké křeči těl o patro výš taktéž. Hudba rázně utichne v jasném předělu a pak následuje fáze chvály a úcty, která vzdává hold. Jemu, jí, onomu. Jako dlouhé, láskyplné hlazení nevěsty. V již poklidnějším tempu vše doznívá. Strom nyní není světelný, ale živý, zelený, s lístky, skrze něj jsme všichni propojení, je to život sám, prostý, dýchající. Jen si tu tak kvete. A za tuto krásnou práci, ceremonii bez počátku a bez konce, dostává každý tanečník něco málo květin i sám pro sebe. Zrozené krásy je tolik, že nemůže nikomu nezůstat za nehty alespoň kousíček onoho Živého, co se zrodilo pro všechny. Ceremonie utichá, uvolňujeme své těsné sevření, usmíváme se. Mnozí zůstávají na horký čaj podávaný s cukrem ve skleničkách, a budou diskutovat do ranních hodin. Ukláníme se s úctou a odcházíme. Nevíme zcela přesně, čeho jsme byli součástí, ale víme, že jsme zažili něco, čemu se snaží z různých stran přiblížit hudební techno-scéna hudebním tranzem, Sokolové na svých šibřinkách, katolický farář při mši, šaman tančící s bubnem kolem ohně, zamilovaná dívka u potoka vijící věnce a muž v plné síle promilovávajicí svou ženu skrz naskrz. „Teda, to byl ten nejkulturnější skupinový sexuální akt, jaký jsem kdy zažil,“ říká kamarád přede mnou.
Noc nad lednovým Istanbulem je vlahá a chladná. Dlouze si pak o všem s přáteli povídáme, mlčíme, povídáme, září nám oči. Jsme spolu. Za rok dá-li Bůh, znova. Děkujeme za dar, jehož se nám dostalo a dostává.
Bílá pěna, rackové a loď brázdící Bospor se rytmicky kolébá ve vlnách. Musím alespoň kousek toho napsat, než vše zapomenu. Zítra nás čeká arménská mše. Istanbul sjednocuje všechny víry, jakoby jej v náruči svírala božská Matka nad tyrkysovým mořem, jedno jaké jí dáte jméno.
Pod mostem vedoucím z někdejšího opevněného Cařihradu do kdysi janovanské Pery s galatskou věží, města obchodu a hříchu, na němž stojí po celou noc rybáři se svými pruty, amébovitě a rytmicky pulzují medůzy. Podle jedněch primitivní organismy bez jakékoli inteligence, podle druhých snad elementární víly vodního živlu.
Istanbul, 24.1.2020
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš pohled.