Cheironské nigredo

Je tu hlína, temná hmota, materiál k velkému dílu.  To dostáváme.  Dostáváme nálož traumat a zkušeností. Tak akorát. To dostáváme.  K čemu? Z této hlíny roste naše květina. To je náš hnůj, dobrý hnůj.  Můžeme si na něj stěžovat.   K čemu tato cesta vede? K dalšímu hnoji. Také jej lze přijmout, celý život prosývat. Kypřit, mísit. Slunit. Vodou nechat odtékat. Něžně ji mezi prsty hladit. Tak se rodíme. Na svět.  Ze své hlíny. Hlína je dobrá. 

Hmatáš již svou hlínu? Složeninu placenty, krve, strupů a odřenin, jež se za celý život nashromáždily? Nebo jsi od teto vrstvy  oddělen skrze svůj krásný hedvábný šat? Pokud jsi oddělen, máš zatuchlou, statickou "pohodu", ale nemáš z čeho upéci svůj chléb. 

Chybí ti hnůj pro tvou divokou růži. Vypěstuješ jen slušivý brambořík.

Pokud už nejsi oddělen od své mrvy, jsi požehnaný. Pokud jsi spojen se všemi svými pulzujícími ranami, máš z čeho brát. Nacházíš se již v řece své rekonfigurace. Ona se již valí, jako když vypustíš rybník. Taješ k sobě.  Odcházíš domů. Přivoň k svému blátu, hnití, jedu a vášni. K všemu, co říkali, že nemáš mít. Že se od toho máš očistit.  Opak je pravdou.  Prsť máš promilovat.  Tu je tvé bohatství.  Tvůj začátek transmutace. Tvé nigredo.

Máš-li ho již hodně a dotýkáš se ho již, měříš-li jej mezi prsty, voníš k němu s láskou jako zahradník, pak tušíš již vzdálené zlato na dně své lásky. Tato temnota je tvé zítřejší zlato. Zlátnutí noci. 

Ti, kdo hledají mír, osvícení, univerzální svobodu, horní světy, duhu a čistotu, ale nechtějí se umazat od hlíny své vlastní tvorby, od svého největšího daru, své mrvy, budou jednou žebrat o kus tvé vlastní hlíny, ale ty jim povíš: mohu vám ukázat svou hlínu, ale vaše bohatství je v té vaší. A oni se tě zeptají? Jak k ní máme proniknout?

A ty jim řekneš: vemte sekery a pily a podívejte se opravdově do svého domu, až se zachvěje v základech, roztrhejte svůj hedvábný šat a pak vše, co z něj vyběhne za maličké a churavé, démonické a strašlivé, přiviňte k sobě s láskou.

Anebo: začněte odkudkoli. Vše je stejný fraktál, takže zatáhneš-li za jediné vlákno, nepravý šat se začne rozpadat. Můžeš začít jakýmkoli zrnkem. Zrnko je vždy někde u tebe. Dotkni se teď libovolného svého zrnka, které v tobě volá o pomoc a přivoň k němu. Bez předsudků.  Bez jména, jež mu dává hlava. Promni jej. Vdechni jej. Vidíš - v ten okamžik proniká světlo. 

Světlo přichází skrze naše rány - trhliny. To je cheironské poznání.  Naše rány jsou skrytými dary. 

Cheironský proces začíná, když tu není hlava, když tu není kontrola, když jsi v těle.  Tehdy se řeka, magma, léčivá mrtvá i živá voda, může lihout. Většinou k tomu potřebujeme přítomnost druhých, ale něco můžeme i sami.

Proč hledáte na nebesích a v dálce, když vaše bohatství je již tu: ve špíně za vašimi nehty, ve vráskách vašeho dětství, v peklech vašich vztahů s nejbližšími: jen se jich odvažte dotknout. Dotkněte se své hlíny, polibte ji a znovu a znovu a přizvěte slunce, oheň, vodu a vzduch a jednoho dne uvidíte květinu nebývalé krásy. 

Všechna zrnka každodenního žití pak budou prozářená zlatem. Vše obyčejné bude dobré. Budete chválit obyčejný život.  Jen proto, že jste chválili a chutnali hlínu, temnou hmotu.

Chválili jste hořkost a slanost a přišla sladkost. Chválili jste tmu a přišlo světlo. 

Vyzvedněte si svůj dar. Už ho máte.