Když sněží

Je tu cosi, co se stále usmívá.  Co se jen dívá, co nesoudí, co po tobě nic zvláštního nechce. Dívá se to, jak se zaplétáš. Dívá se to, jak se vyplétáš. Když se vyplétáš, rozehřívá se to. Je to moudré, ale nic to neví. Neví, co by mělo vědět. Je to tu, když to nehledáš. Je to pramen, z něhož stále přitéká. Je to propouštění, propouštění všeho známého. Je to odtékání. Nepodržování. Jako ledy na řece je vše unášeno tím oním prostým, v něž máš plnou důvěru, aniž víš, co to jest, protože není čeho vědět. Všechny věty začínají a končí. Ty je nepodržuješ.  Všechny příběhy začínají a končí. Ty je nepodržuješ. Co se spustí, to se zase rozpustí.  Vše vzniká a zaniká jako obláčky na nebi, jako ledové kry v potoce. Když sněží, je to obzvlášť patrné.  Je tu cosi, co se stále usmívá.

Jsou tu zuby, ty odcházejí. Jsou tu vlasy, ty odcházejí.  Jsou tu myšlenky, ty odcházejí.  Jak by vypadal svět, kdyby tu naše zuby, vlasy a myšlenky byly věčně? Byl by strašlivě přeplněný a ošklivý. Bratr sníh nás uklízí.  Vše je stále čerstvé, tetelivé, sladce nahnuté přes práh smrti, která jest už tu a uklízí. 

Je tu cosi, co se stále usmívá. 

Foto: Josef Sudek