Jak jsem uvěřil v Život

Následující zážitek jsem doposud nikdy nevtělil do žádného textu. Pouze jsem jej vyprávěl tam, kde jsem cítil, že můžu. Nechtěl jsem jej příliš zafixovat do pevných slov, aby ho slova neuvěznila jako klec ptáka. Slova vždy filtrují, zobrazují jen nějakou vrstvu zkušenosti, jiné vrstvy tím mohou být ztraceny. Také příliš doslovná interpretace některých vět může být zneužitelná a zkreslující. A také je to zážitek intimní, pro mě celý život bytostně zdrojující. Není to teologická ani filosofická disputace, je to popis "nevyjádřitelné" zkušenosti. Nyní, ve svých 42 letech, jej však mám chuť sdílet, snad z jakési vnitřní radosti ze života. Jedná se o (nedokonalý a omezený) popis něčeho, co Abraham Maslow označuje jako vrcholový zážitek (peak experience). Zážitek může být snad pochopitelný těm, kteří zažili něco podobného.




*


Je mi sedmnáct. Nade mnou se klene srpnové hvězdné nebe. Mí spolužáci se odešli bavit se na diskotéku do nedaleké vesnice. Já jsem nemohl jít s nimi kvůli strašné bolesti hlavy. Převaluji se na pryčně v chatce, ale nakonec vystřelím do lesa. Hlava mě bolí strašlivě. Chození po lese je to nejlepší, co s tím mohu dělat. Co mohou ještě dělat jiného? Maximálně tak přemýšlet. Přemýšlím o tom, co se mi právě děje. Proč musím zažívat tak nesnesitelnou bolest hlavy. Proč??? Ptám se ale z velké hloubky, jako se člověk táže po celém svém životě. 


Bolest je tu proto, abych mohl cítit úlevu a radost, když bolest odezní, napadne mě. Znám přeci ten nádherný kontrast, když bolest hlavy odezní. Bolest a radost se střídají a jedno existuje nebo se zjevuje díky druhému protikladu.


A není tomu tak se všemi protiklady? Napadne mě. Nevíme, co je den, díky noci? Nevíme, co je muž díky ženě? Nevíme, co je velké díky tomu, co je malé? Není vše vystaveno z protikladů, které se potřebují navzájem? Kdyby byli jen muži a žádné ženy, slovo muž by zřejmě vůbec neexistovalo. Zrovna tak den bez noci by byl ničím a světlo bez tmy by ztratilo význam. Den by nebyl rozlišitelný od noci, a tak by pro něj nebylo žádné slovo. Den by svým způsobem pojmově "neexistoval".


Tato rozverná hra mě navzdory velké bolesti začíná bavit. Tuším v ní jakéhosi dialektického raráška. Ve škole nás učili aristotelské zákony logiky, kde ano je protikladem ne a světlo protikladem noci a tvoří tak opozita, v žádném případě se však nerovnají. Světlo nerovnítko tma. Ale mě zde svítá nový druh porozumění, které říká, že se v hlubším smyslu rovnají. V hlubší logice věcí za tou aristotelskou "je" den nocí, radost bolestí a muž ženou. Jde o jeden fenomén, jedno kontinuum, jehož póly rozlišujeme vůči sobě navzájem, ale v jádru jde o tentýž jev, který by se mohl také nazývat světlotma nebo mužožena.

Líbí se mi ta hra myšlenek, že lze tak přemýšlet o dvou patrech logiky. Té školní a té druhé, paradoxní. Platí samozřejmě obojí zároveň. Je to tak i tak.


Mé myšlení se zrychluje a odlehčuje. Jakoby stále méně potřebovalo pevné pojmy a formy, řítí se jako pes na stopě, jako gazela stepí. Onen tok se stává více než slovy poskládanými vedle sebe. Jako kamínek hozený o hladinu řeky skáče a odráží se.


Představuji si různé geometrické útvary. 


Co je to kruh? 


Mohu zvětšovat a zmenšovat jeho poloměr. Když poloměr snížím na nulu, co mi zůstane? Nekonečně malý bod, tedy tečka. Co se stane, když poloměr zvětším na nekonečno? Z kruhu dostanu přímku. Ta přímka vede rovně z mé hrudi dopředu, ale paradoxně mě může také doběhnout zezadu do mých zad. A pak zase poběží rovně. A bude i přímkou a bude i kruhem.


V jistém smyslu tak lze říci, že bod, kruh a přímka jsou jedním kontinuem a jejich pojmové rozlišení je jen arbitrární. 


S nástupem geometrických představ dostává mé myšlení jakoby křídla a odlehčuje se a zrychluje ještě víc do jakéhosi nadšení.


A jak je tomu se vším, co je kolem mne? Já jsem konečný, tyto stromy jsou konečné, smrtelné, omezené. A v aristotelské logice zcela jistě nejsou nekonečné a nesmrtelné. Ale co je to ono nekonečné a nesmrtelné? Lze ho vůbec myslet bez možnosti protikladu, jímž je vše konečné a smrtelné? Nejde i zde o kontinuum s dvěma póly, které my pak uchopujeme pomocí protikladných pojmů? Není tedy pak konečné a omezené v hlubším smyslu totožné s nekonečným a neomezeným? 


Není bod kruhem a kruh přímkou? Není nekonečno a neomezeno v hlubším smyslu každým stromem, každým kamenem a každým člověkem? Nezjevuje se nekonečno i v tomto lesem kráčejícím člověkem? Není i on v hlubší rovině totožný s nekonečnem? 


Jako bych se začal ocitat uvnitř kosmického vtipu, který se směje sám sobě.


Nezjevuje se lež skrze pravdu a nejvyšší skrz to nejnižší? To největší skrz to nejmenší? To nejhlubší skrz to nejpovrchnější a nejbanálnější? Není nejzazší pravda jaksi rozvržena svým zjevením se v každé smrkové jehličce i žvástu? Nejsou svatost a obsecnita dvěma konci téže božské hole?


Toto tušení se rozšiřovalo do prostoru pod hvězdným nebem. Přicházel jsem zrovna do vesničky, kde blikalo žluté pouliční osvětlení. Cosi ve mě gradovalo a hlubinně a slavnostně jásalo. Šel jsem zrovna do kopce a ono zvláštní šimravé vzrušení narůstalo. Začínal jsem mít pocit, že si za chvíli vzpomenu na něco velkého. Už to vlastně nebyla ani myšlenka, ani žádné slovo. Tušení se pomalu přelévalo v jakousi vlnu. Ta vlna byla mrazení od hlavy dolů po páteři. To mrazení jsem už znal, když jsem někdy zacítil, že v nějaké knize, v nějaké větě, příběhu či filmu, je hlubší pravda a zamrazilo mě z toho na pár vteřin. Znáte to také? Mrazí nás, když se nás dotkne hlubší pravda. Ale nyní toto mrazení nepřišlo jen jednou, aby pak zmizelo. Přicházelo znovu a znovu jako vodopád. Dlouhé minuty, hodiny až dny. Byl jsem jím (božským, nekonečným), v nejhlubší pokoře vůči němu samému. (Později budu číst výrok "klečím u nohou toho, jehož milostí vím, že jsem s ním jedno." a zaraduji se, jak to krásně někdo vyjádřil.) Chladivé mrazení se tehdy snášelo na má záda, jakoby hvězdy padaly do mých zad a do celého mého těla. Mé tělo cítilo až do morku kostí jakousi neotřesitelnou pravdu, kde už slova nedostačovala. Každý pokus něco říci už nebyl oním, každé tvrzení v pojmovém jazyce a logice by bylo nedostačující a zkreslující. Mé tělo se narovnávalo a bylo zdravé. Má mysl byla jasná a klidná, jako hlubina řeky. Jakobych se všemu a hlavně sám sobě smál. Ale smích je slovo menšího stupně. Toto bylo dojetí. Ale i dojetí je stále slovo menšího stupně než "to". Byla to nesmírná závrať. Slzy i smích v jednom, ale ani jedno z obojího. Byl to i svátek, svátečnost. Ale i přirozenost a obyčejnost; nebylo to nic nad to, co se právě děje. Že z okna se zrovna line překrásná melodie klavíru a já v ní tonu a jsem každý tón, jakobych tu skladbu znal i neznal, byl jí překvapen i nasycen. Každý tón jsem znal i neznal dopředu. Jakoby každý tón, ale i každá muška, každý člověk, každý lísteček ve větru, byl nejgeniálněji provedenou etudou právě se valícího nekonečna.


Šlo by jakékoliv číslo vydělit nulou? Jaké číslo bychom dostali?


Byl jsem šťastný tak jako nikdy v životě. 


A to štěstí neustávalo, jako když dohraje flašinet a sbohem šáteček. Valilo se stále znovu ve vlnách "dojetí", ale dojetí to nebylo. Bylo to silnější než smrt. Vše dávalo perfektní smysl tak, jak to právě bylo a nemohlo to být lepší. Opodál na návsi v trávě právě močila dívka a zdálo se mi to, co dělá, dokonale příhodné tak jako rozletující se tóny piana. Miloval jsem ji, jako všechno, co je. Ke všemu jsem měl úctu a vděčnost, protože vše co je, bylo vyjádření oné nejhlubší pravdy. Nikde nebyl žádný druhý. V mé geometrii jsem nalezl kruh, jehož střed byl všude. Bůh je všude a střed vesmíru vede srdcem každého člověka. Božský kruh je jeden, ale má nekonečně středů. Bezmezno a nekonečno zpívá skrze každé stéblo trávy a každou kapku rosy. Nemůže nikam odejít ani odněkud přijít. Je stále tu, ne jinde a oslavuje svou dokonalost skrze všechnu nedokonalost. 


Aristoteles ve mě padl. 


Abych se poddal tomu, co ke mě hledalo celý život cestu.


Mé štěstí bylo současně vděčností a milostí. Protože jsem dostával více, než jsem byl schopen unést, položil jsem před kostelem hlavu do trávníku a vděčně příjmal přijímání země. 


Byla chladivá noc, jemně mrholilo a bolest hlavy byla ta tam, cosi ji vypláchlo. 


Celé tělo, všechny buňky těla zažívaly to. To, co nelze říct. Věděl jsem s neotřesitelnou jistotou: toto jsem celý život hledal a nyní jest to tu. Toto hledá v jádru každý člověk a jednou to také najde. Byl jsem si tím jist.


Věčnost nikam nespěchá.


Chvěje se v každé dočasnosti.


Své osobní já jsem zažíval jako nepatrné, legrační, absurdní avšak s něhou přijímané, jako vlnku položenou na velký oceán. Ten oceán byl plný milosti, která je bez počátku a bez konce. Velké Já, kterého neubývá ani nepřibývá. Bylo to úplně obyčejné i dokonale slavnostní. 


Kráčel jsem po vesnici v rozšlapaných sandálech a ono to pořád bylo se mnou. Vlny pořád přinášely stříbro hvězdné klenby sem dolů na zem, do mých tělesných buněk. Kdybych si snad tehdy sedl na zem a zavřel oči, mé malé já by někam zmizelo, rozplynulo by se v samádhi do velké noci, na jejímž dně pulzovalo nevyčerpatelné tajemství.


Ale mě těšila ta velká hra, v níž jsem se právě ocitl. Hra na hraně zázraku a paradoxu.


Přestože to něco bylo nevyjádřitelné, snažil jsem se pro sebe si náčrtnout pár vět pro pozdější použití. (Ale každá věta samozřejmě není ono a je jakoby "níž" a obsahuje možnost zkreslení. Lze ji interpretovat i tak, že to nebude v souladu s velkým tajemstvím.)


Přesto jsem si říkal něco jako: všechno, co kdy bylo, je a bude, je dokonale v pořádku a správně. Je v tom velký klid a jistota, že je to tak. Opakujte si tuto větu do skonání světa.


Pak: byl jsem tu mnohokrát a mnohokrát tu budu, ve smyslu různých existencí v lidském těle. Právě jsem si pro sebe vyzvedl, co jsem si kdysi uložil a navázal tak na nějaký dávný proud, abych v něm mohl pokračovat.


Pak (ale spíše metaforicky): jsem to ono, co hledá k sobě cestu skrze každého tvora a v jistém smyslu se narodím jako vše, co je, bylo a bude, do každé formy a projdu jejich cestu od začátku až do konce. Jsem na počátku a na konci všech dějů (ale nemyslím tím ono omezené já). Jsem každým člověkem a tvorem. Tvořím se vším živým kontinuální jednotu. A živé je všechno. Každý atom.


A ještě tu byla myšlenka: jsme zcela svobodní - a přitom je vše zcela předurčeno. Logicky je to rozporné, ale v hlubším tajemství je pravda obojí zároveň.


Pak jsem věděl, když budu dělat, co mám, nebudu mít už v životě nikdy strach o peníze, ani strach ze smrti. Nekonečný zdroj tu stále je a není žádný důvod k existenčním starostem. Stejně tak smrt: je to láskyplný návrat vlny v oceán a lze se spíše na něj těšit, než se ho obávat. Toto rozpoložení mi skutečně ve spodní vrstvě bytí zůstává i nadále po mnohá léta.


Byl jsem šťastný a všem přál stejné štěstí. 


Odtud vyvěrala pokora, kterou má to, co je naplněno tím, co je vyšší než ono samo, takže nevzniká přílišná potřeba vlastní důležitosti, spíš jen tak akorát, jako to má vlnka, protože právě jen tak se udržuje stav šťastného šplouchání. Jakmile se osobní důležitost navýší byť jen o milimetr, přítok toho vyššího se vlastně přeruší. Bez pokory tento druh náhledu ihned mizí.


Když jsem usínal, na dřevěné dvoupatrové palandě v chatičce u rybníka, velké Já, láskyplné moře, tu bylo se mnou a já měl pocit, že se snad mám poprvé v životě doopravdy celý rád. Byl jsem přijatý velkou láskou světa.


Ta vlna, matka noci, můj milovaný, svrchovaně a skrze paradoxy si hrající přátelská superinteligence, To neboli "Bůh", důvěrný i všerozměrný tu byl se mnou a vlny mě přikrývaly a houpaly jako konejšivé moře a spánek blaženě usedal na má víčka. 


Byl jsem čistý a výpláchlý jako písek v potoce. Bez viny a bez tíže. Jsem se propadl do přátelské tmy.


Ráno to tu bylo stále. Jaká radost! Světlo tu bylo stále. 


Slunce zářilo oknem do chaty a bylo o něco jasnější a posvátnější, než jak jsem ho znával. Vše bylo drahocenné.


Štěstí a mírné, byť jen částečné, rozplynutí osobní důležitosti. Mí spolužáci se probouzeli po návštěvě z diskotéky a přišli mi neskutečně krásní, dokonalí. Všichni byli svým způsobem bozi s nekonečně pozoruhodnou minulostí, přítomností a budoucností. 


"Takže ty chceš, Vojto, říci, že i tohle hovno je Bůh?"


"Ano." (Smích)


Myslel jsem si, že tento stav mi už zůstane. Vždyť to byla znovu nalezená a nezkalená přirozenost.


V solár plexu mě chladil tajemný chladivý oheň. Ještě několik dní rozpouštěl všechny vznikající starosti a pochybnosti. A udržoval ono tajemné štěstí sycené neviditelným moudrým zdrojem, který "nic neříká". 


Několik dní to ještě trvalo, ale stále s menší intenzitou. To něco tu stále bylo, ale jakoby to bylo postupně prehlušováno něčím, co se vracelo zpět, jako se mraky vracejí na modrou oblohu. 


Dnešním slovníkem bych to, co se vracelo, označil jako mnohočetnou síť komplexů, která se postupně znovu obnovovala na úrovni různých vrstev energetických těl. 


Jakoby se mentálně a tělesně vracelo "normální já" neboli "neurotické já" se svými komplexy, bolestmi, úzkostmi a starostmi. To vše se "po výplachu" začalo "nahrávat" zpátky.


Onen "vyšší stav" nezmizel úplně, spíše jakoby se jen "zakalil". Ale ono mizení vyvolávalo pocit ztráty, melancholii, uplývání.


Onen kontrast mezi "oběma" stavy vytvořil "nostalgii" a potřebu hledat onen "tajemný přístav, který jsme nikdy neopustili". 


Tak vlastně začala má "cesta".


Ten zážitek mě natrvalo změnil. Mé nové já získalo velký smysl pro krásu, novou citlivost a odevzdanost. Nalezl jsem důvěru v život, která byla na rámec mého původního nastavení. Zmizel existenční strach o peníze a ze smrti, to se jakoby vypláchlo. Současně měl tento zážitek svůj stín v podobě zvýšeného idealismu a nepraktičnosti, na které život musel zase přinést jiné léky. Málo jsem si zapamatoval, že to nízké je stejně hodnotné jako to vysoké a ztratil onu křehkou rovnováhu.


Ale to už by byl jiný příběh a povíme ho někdy jindy.


Komentáře

  1. Ahoj Vojto, děkuji za popis Tvého zážitku. Přidám se se svým. Viděla jsem samotný prostor zlatě zářit. Všechno, a tím myslím úplně všechno, bylo proniknuto nádherou, hlubokým smyslem a mírem. Zejména však radostí - jakousi stálou, vyrovnanou a samu ze sebe vznikající radostí. Všechno bylo v pořádku tak jak je - i špína byla krásná. Ten stav trval asi hodinu. Byla jsem velmi unavená a poté jsem usnula. To se stalo uprostřed období hluboké deprese. Nedávno se mi povedlo podobný zážitek prožít v menším znovu díky učení Eckharda Tolleho, o mnoho let později a několika "světelných letech" těžké práce na sobě. Dnes si myslím, že to byl akt Boží milosti, kterým mi ukázal cestu z temnoty. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za váš pohled.

Oblíbené příspěvky