Uvnitř zvuku

Měl jsem možnost sedět uvnitř zvuku. Posadili nás v českém rozhlase na ukázkové zkoušce pro veřejnost dovnitř kruhu s muzikanty kolem dokola. Přímo přede mnou stál dirigent s širokýma ušima jako lopuchy. Zvuk nepřicházel zvenčí, aby dosedal do mých uší. Spíše celá místnost s vodpády zvučících kopyt se odehrávala uvnitř mého mozku. Hráli něco od Mozarta, jakousi fugu s prvky houpavého tance (menuet). Dirigent z hráčů vytahoval stále přesnější vizi zvuku a rytmu. Najednou to nebyl poslech melodie odněkud z dálky. Byla to masáž uvnitř mého mozku. Stáda kopýtek, zurčící vodopády tryskaly, šmidlaly a hladily. Byla to blaženost jiného druhu. Nemusel jsem hudbě jít naproti, domáhat se zážitku, snažit se dohnat zvuk. To zvuk mě dohnal a obalil. Vodopád do mě bušil jako na masáži. Uvědomil jsem si, jak je hudba fyzická, tělesná. Každý tah smyčcem, každý flétnový retovtah ústy je fyzický akt, úder energie něčího těla o nějaký znělý útvar. A ty frekvence! Příčná flétna vedle klarinetů hned za mnou: to byla lázeň nebeského stříbra mazlící se a tonoucí v temném medu lesa: zvuk se rozpřáhl o tisíce násobně vícero alikvotních slastných ševelů, které na nahrávkách nejsou. Záviděl jsem muzikantům tuto ozdravnou koupel, již si dopřávají každodenně. Kdepak, žádné melodie jsem už nepozoroval! Nevím, co to je melodie. Někdo mě veze v kočáře a na koni a houpe mnou a hází a koňská kůže a vůně je skutečná a nelze ji oddělit od sladké geometrie Mozarta, které nejde rozumět, ale lze jí na okamžik být ona vše hladí a rovná jako geometrické vzorce na vodě, když se češou neviditelnými magnety. Ještě nepřestávejte, ještě mě chvíli sprchujte. V očích slzy, nevím za co, asi jako v myčce auto, když ho čistí až na kost. To už je opravdu konec? Vystupovat? Ještě chvíli, prosím.

2. 3. 2025