Nejkrásnější píseň Ennia Morriconeho, píseň lásky, smíření a vykoupení

"To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila."  (Sv. Jan)

Můžete poslouchat a můžete i číst...

Dnes jsem znovu poslouchal svůj oblíbený soundtrack od Ennia Morriconeho k filmu Mise (1986). Je to asi můj nejoblíbenější film, který jsem viděl víc než desetkrát a stále mě "živí", těší: prostě ho miluju. 

Ale až při dnešním poslechu mi došla úplně nová rovina filmu, která mě nikdy předtím nenapadla. Ta jiná rovina hudby. Zatímco běží děj, odvíjí se v lineárním čase, mohlo by se zdát, že hudba je jen doprovod toho, co se děje v každé chvíli, že hudba jen doprovází děj jako u jiných filmů. A je to taky pravda. Ale dnes mě napadla pravda ještě jiná. 

Zatímco v Jižní Americe bojují státy a lidé o moc, zatímco se válčí, nad tím vším se vznáší hudba věčnosti, věčného života, jako duha nad všemi válčícími skupinami, nad všemi stranami, nad všemi názory, nad všemi rozpory, zní hudba věčného života, hudba vzkříšení, hudba vykoupení, velkého smíření a velké lásky. Ti, kteří na konci filmu padají pod střelbou mušket portugalských vojáků, umírají sice v lineárním vývoji a odcházejí ze života a my s nimi truchlíme, neboť jsou nevinní a my je milujeme a víme, že umírají nespravedlivě, kvůli mocenským hrám papeže, jezuitů a evropských trůnů, ale ta hudba říká ještě něco jiného: to oni v pravdě žijí ve vykoupení lásky, to oni jsou naživu, to oni mají život: to oni jsou živi. Ta hudba říká: oni žijí. Kdežto ti, kteří vládli, kteří bojovali o nadvládu nad územím na jakékoli straně, ti, kteří sloužili i ti, kteří poslouchalii - všichni ti vojáci a vládci - zdánlivě sice žijí, protože přežili smrt těch prvních. Ale v pravdě té hudby, která se nad vším klene jako nebeský závoj: to oni jsou již mrtvi: už v tu chvíli, kdy vydávají rozkazy a střílí, už v první myšlence, že si myslí, že by měli nějaké území dobít nebo, že by snad měli něčí rozkaz poslechnout - zkrátka, už v prvním přitakání moci, která není láskou: už v té chvíli jsou mrtvi. 

Mrtvi, protože v tu chvíli opustili ráj. 

Píseň Ennio Morriconeho, která se klene nad všemi propastmi, nad všemi pekly, jakoby to byla pouhá údolí, zpívá o nevinnosti lásky, která všemi pekly prošla, ale už do žádného nepatří. I kdybyste ji zavřeli do klece, i kdybyste jí zakázali všechna potěšení světa, ano, i kdybyste na ní zakleklí vší mocí všech vojáků a vládců světa, i tak zůstane neporušená, protože je živá, živá v nevinnosti. 

V pravdě té lásky, která všemi pekly prošla: ti, kteří zemřeli, ti žijí - a ti kteří se bojí zemřít, jsou mrtvi. 

Ale současně - ne, ještě jsem to neřekl celé - ten ráj musel být opuštěn, ráj nelze neopustit, nelze si s mocí nezadat, nelze nestat se vojákem a vládcem. My všichni jsme vojáky a vládci, tkajícími předivo tohoto světa: my všichni máme na rukou krev. Nelze svět dělit na vinné a nevinné. My všichni jsme někdy zradili plachou srnku ve svém nitru, plačící dítě a indiána prchajícího z příkrovů této civilizace. My všichni jsme jednou dali rozkaz k výstřelu. My všichni jsme musili opustit ráj. My všichni jsme stáli v peklech, které nám nezpůsobil nikdo druhý. My všichni jsme se museli stát velkými, dospělými. Nelze nemít na rukou střelný prach. My všichni jsme někdy poslechli moc, namísto lásky. 

Moc namísto lásky.

Ne jednou, ale tisíckrát. Tím jsme si vykopali a vyhloubili svá pekelná sarumanská údolí. Krásná, nádherná, tisícimetrová. A v nich byli sami. Mocní, nádherní, ale bez lásky, bez živé vody. Ve svých údolích mocní - ale vlastně malomocní. Bez téhle táhlé velebné lásky. Tak hrozně sami stojí všichni vojáci a vládci světa, kterým se zdá, že tento svět patří, i kdyby byli obklopeni nejbližšími. 

Bez téhle lásky jste sami i uprostřed lidí, kteří vás milují, protože k vám nemohou a vy nemůžete k nim. Bez téhle klenuté, mírné lásky, která zní jako osamělý hoboj v pralese, i když všude kolem číhá smrt a nebezpečí. Protože tahle láska se nebojí, i když je mírná jako oči laně. A i když stojí sama v pralese, tak není nikdy sama, ale spojuje vše živé jako sůl všechny mořské kapky. 

Klene se táhle a do dáli a jímá všechny živé tvory a dává jim všem napít, napít z pramene, který nevysychá. Bez této soli a živé vody žijí vládci a vojáci světa, zatímco srnky, děti a indiáni prchající dolů po vodě z vypálených trosek naší civilizace ji mají; i když svírají v rukou rozbité housličky. Jsou nazí, ale mají svou píseň; tu žádné mraky nepřehluší, žádné strachy nevyplaší; ta tu zní, nad všemi královstvími lidských srdcí; neboť jen tam se vedou bitvy, jež se počítají, na nichž záleží. 

Ale nejen bitvy, i všechna usmíření, všechny návraty a všechny smrti - i všechna narození.

Amen.

Děkuji ti, Ennio, za tvou píseň.

Dodatek 1. Ještě musím připojit vzpomínku.  Před pár lety jsem byl v Kolumbii v Cartageně ve velkém barokním chrámu. Mši sloužil černoch a hráli k tomu na indiánské flétny a kytary. Bylo to tak veselé a radostné, ničím nepřipomínající kostely v Evropě. Vycházím z chrámu, usmívám se s radostí v srdci. Říkám si, tohle je křesťanství? Tak prosté a radostné? Co mi to připomíná? Je to deja vu? A pak jsem později zjistil, že film Mise se částečně natáčel právě zde.

Dodatek 2. V závěrečné scéně filmu při obléhání misie se Mendoza (Robert de Niro) vydá zachránit plačící dítě, čímž však padne a nestihne včas vyhodit do povětří most, aby tak zabránil útočícím vojákům v příchodu do misie. Dříve mě tato scéna přišla tragická a smutná: proč jen běžel zachránit to dítě? Kdyby to neudělal, mohl zachránit misii a indiáni tak mohli "vyhrát". Nyní, když se na tu scénu dívám znova, dochází mi: kdepak, to, že Mendoza všeho nechá a běží zachránit dítě znamená, že měl tak měkké srdce, že pustil stratéga a vojáka v sobě, aby to jedno nebohé dítě zachránil. Myslím, že to nebyl tragický závěr filmu. Znamenalo to, že Mendoza žije, tak jako to dítě, které zachránil.