Cesta vlakem aneb kroužení domů

Já tak rád cestuji vlakem. Už ty názvy rychlíků: Krušnohor, Renesance, Porta Bohemica - voní dálkami, malým dobrodružstvím. Těší mě bezpečí kupé, ten malý pokojíček, kde nic najednou nemusíte. Jen se zanořit do sedačky a dívat se. Být v hlubokém klidu, usmívat se pod rouškou a sledovat ty zajímavé lidi, kteří si sedají naproti vám. Neznám stav podobnější meditaci. Copak lze sedět v tureckém sedu a být v podobném stavu klidu, bezpečí a zvědavosti na vsechny krásy světa? Ten turecký sed je trochu zastydlý, vykastrovaný, ze světa unikající. Je v tom podlezavé lísání se k bohu vertikály, bohu neviditelnému, bohu věčnosti. Ale je bůh, který tančí a toho chválíme zrakem, sluchem, čichem a bříšky prstů.

Ve vlaku je snadné uvěřit, že se vše děje samo. Vše jakoby padá po vlastní trajektorii. Tak padají i planety okolo slunce. To padání je pohyb, ale bezúsilný. Tak dopadá kočka při skoku, tak dopadá opilec do trávy. Měkce a plyšově. Tak také krouží hliněná váza v rukou slepého hrnčíře. Všechno krouží po své ose na dno svého údělu: domů. Návrat je nejkrásnějším objevem. Nalezením neztraceného.

Co nalezne kapka vody padající z nebes? Nejprve výská radostí, že tak rychle letí a je sama sebou, svou unikátní kapkou. A co nalezne pak? Nakonec najde domov ve velké vodě pod zemí, k níž přilne a rozpustí se v ní. A pak ten cyklus opakuje, chce-li. Velká voda je pak plná příběhů a to tvoří její chuť, když jde kolem poutník a napije se. Jeho jazyk se zasní a pochopí píseň vody. O věčném návratu všech kapek.

Jsem rád, když cesta trvá dlouho. Nechápu, kam lidé spěchají? Proč byt v cíli co nejdříve? Když se nikam nespěchá, zapomene se na čas.   Jsme v éře dostavníků a krajánků s uzlíčky přes rameno. Těm je na cestě do zpěvu, protože není proč ani jak zrychlit. Každého večera se přespí tam, kde cesta skončí. To je bezstarostnost. Z ní je pak každý detail cesty pozoruhodný, bláznivý, skýtající potěšení a požehnání.  Každý pstruh v potoce, každý brod. Každý chléb, každé paže chleba dávající. Každý strom, každá píseň náhodně zaslechnutá z osamělého stavení. To je blažené kroužení věčnosti a je odměnou těm, kdo jsou prostí a jdou tam, kam je nohy zanesou. Zpomalení je tání. Zpomalte let kapky tak, že skoro stojí. Zpomalení je stáčení medu, který už tu je, ale zrychlenci si jej ještě nevyzvedli. Běží úprkem v peletonu. Za čím? Zpomalení je spočinutí. V laskavém mechu této chvíle. A smysly nás k tomu vedou: nezříkej se jich! Nezavírej oči. A když, tak jen jako kočka, co je blažená příliš.

Chléb z pece vytažený, na kterém se právě dopekla kůrka: přejeď po něm bříšky prstů a ucti jeho spirálu. Pak jej dej, zabalený do látky, tomu, kdo půjde kolem. Tvé ruce už vykonaly práci, modlitbu i lásku, aniž jsi opustil pohyb tohoto světa. Aniž hlesls, řekls všechno: svět je jedním. Ten, který dříve kladl odpor, zmizel ve spirále, zmizel v padání. 

Jsem rád, když cesta trvá dlouho. Věřím, že mě dovede, kam má. A když věřím, jsem bezstarostný. Následuji své padání.

Zde, můj chléb. Blažený kdo dává, blažený, kdo přijímá.