Už...?

Jsem moře, které tvé tělo stále omývá ze všech stran ve svůdně děsivém příboji, řekla smrt. A jednou, na konci tvých dní, se tě zeptám: jak moc se tě dotkla láska? Jak moc jsi ji nechal vstoupit? Jak moc ses jí nechal proměnit? Těším se, až budeš na marách a já se tě na to zeptám. Ne, já se tě ptám už teď.  Houpu s tvou kolébkou, s tvou kánoí plovoucí po velké řece ke mě, a na konci ní mám otevřená ústa. A jsem také divokými lidmi podél břehů, kteří na tebe střílí šípy a ti se smějí tvé pýše. Ty dobyvateli světa.  A ty pluješ mě vstříc a já tě stále laskám svou otázkou ve svém příboji. Je stále stejná: už ses dotkl lásky? Tvé ano lásce je též ano vůči mě. Ale láska na tebe nenaléhá. Já ano. Láska je trpělivá a nechává ti věčnost. Já ne. Můj hrot hru dynamizuje. Jsem peřeje pravdy. Už ses dotkl lásky? Už ses jí dotkl tak moc, že z tebe nic nezbylo? Těším se na tebe. Jsi můj od okamžiku, kdy jsi vyplul, můj Plováčku. Dítě, dospělý a stařec tvoří jednu vteřinu a jeden kruh vyražený na obolu, kterým mi jednou zaplatíš. Děkuji ti. Už jsi zaplatil. Jen tu hru příjmi a nech se nést. Už tam dávno jsi. ...Už ses dot...