Jak voní postavy z Pána prstenů?

Včera jsem navštívil workshop Ireny Kozelské o vůních z Pána prstenů.  Čekalo nás 17 vůní, 17 postav. Ucítili jsme temně černočajově, hřejivě kořenité i kouřové tóny Gandalfa Šedého, s kterým bychom rádi poseděli u ohně, s jeho žerty i lidskostí. Vedle něj seděl mladý Bilbo s vůní Tabac tabou, jehož vůně by se přátelila se starým Gandalfem, byl v ní tabák, kůže, ale dechebroucí svežest trávy kraje. Dát si ty dvě vůně k nosu naráz bylo jako sedět u ohně s dvěma proklatě dobrými přáteli, kteří si vystačí; ale být chvíli s nimi, bylo dojímavě dobré a odvěké: co ti tva si stihli odvyprávět a jak se přitom smáli! A Bilbo trochu i smrděl prstí a zemí a Gandalf uhlíky a dálkami; byl to na první pohled podivín. Ne jako Saruman Bílý, vůní vznešený a chladivý Mistr, jako bílý mramorový palác za zimy ve středozemním moři, což nám sdělovala jeho vůně Comme des garcons. Pak jsme ucítili vůni Gandalfa bílého (Tea for two of L'artisian parfumeur), byla jako rozbřesk za bílého dne po noci černé jako oči vrány, byla vznešená a přímá byla v ní i smrt i znovunarození Gandalfa Šedého. Příběh jeho přetavení pádem do nicoty.

Sauron byl cítit jako svůdné sladké kouzlo, které vás polaská a omámí, jako když propadnete kouzlu narcise. Elrond jako kosatec, kořeny, voda a uplývajicí podzim, těžký stesk, melancholie a moudrost lesů. V Arwen jsem viděl modré, fialové nebe poseté stříbrem hvězd a starý dům s vinným sklepem, jehož dřevěné zdi jsou vyhřáté a čekaji na přítele. V Tomu Bombadilovi jsem nalezl vůni, kterou již miluji a důvěrně znám a sám používám a to je Oud Palao od Diptyque a za tímto lesním mužem i hospodářem běžel také Medděd a dávnovéká síla středozemě, jejíž odpovědí na mordorské šepotání Prstenu, je burácivý smích.

Nesl nás Stromovous, voněl jako divokost a mech, do něhož se chcete zachumlat, síla i bezpečí. S vůní Éowyn štítonošky jsem stál na útesu ve Skotsku a vanula bríza a lehkost a síla a odvaha a čest a musel jsem před ní v úctě dojatě pokleknout. A Legolas stál v přítmí zeleně s vůní hořce pelyňkovou a klidnou, která prohlížela všechnu Sauronovu mámivou sladkost skrz naskrz a ani se nezachvěla střípkem strachu. A Legolas byl též klidným vrhačem nožů ze Sedmi statečných a nemluvným samurajem s orlím nosem ze Sedmi samurajů, protože tentýž archetyp prochází mnoha příběhy.

A vůně Froda byla temně azurová a melancholická a cítil jsem v ní slanost očí, moří i návrat do Šedých přístavů; byla víc elfí než hobití. Kdežto Pipinova vůně zářila dětskou žlutí a zelení a věčnou svěžestí a dětskýma očima. (A všichni hobiti tvořili čtveračivou čtveřici v kruhu, jež byla jedním). A domů si v lahvičce odnáším vůni Zlatěnky. Jak voní, si nechám pro sebe.

Od teď chci hlavičku vůní ke každému románu a filmu. Ta činí svět archetypů v alchymické proměně živým a pochopitelným. Za ním jazyk čísel a vědy kulhá, neboť postrádá schopnost  proces proměny kvalit elegantně pojmout. V jedné lahvičce je příběh o tisíci a jednom verši. Vůně Arwen je též vůní Šeherezády. Kdo to nepochopí, ať tam běží.

Jazyk vůní, je jazyk duše. 

*

Jak voní hobiti, píše Irena Kozelska zde a jak voní elfové tady.