Lovec a srnka

Hledal jsem jednu srnku po úbočích. Ztrácela se mi v mlze. Znovu a znovu jsem nacházel a ztrácel její stopu. Šplhal jsem za ní vysoko do hor, až tam, kde nežijí žádní lidé. Nad námi kroužil orel a vzduch řídl. Chvilku jsem ji zahlédl na obzoru, ale hned se zase schovala za hřbet obrovské hory.

I přestal jsem ji hledat.  Ustlal jsem si na slunci poledním a rozkrojil svůj chléb a jablko a máslo. 

A ona byla zvědavá a přišla sama. Tušil jsem blízko její čumáček. Zvědavě mi jej strkala pod košili. Šimralo to a já se smál. Byla velmi plachá a proces sbližování nám trval léta. 

Jednoho dne na mě usnula. Já usnul také.  Ale probudil jsem se první.  Jak byla krásná! Teď, v slunci poledním. Její kožísek mi zahříval mé tělo. Voněla sladce a divoce. 

Za chvíli otevře oči.

*

Co jí povím? Myslím, že nebudu říkat nic.

Ale ona mi poví: abych tě mohla najít, musel si mě nehledat. Já našla tebe jako svého pána a krále. Když si o mě přestal snít, ocitla jsem se kousek od tebe. Tys mě spatřil, ale zůstal jsi v klidu. A já jsem mohla přijít a ucítit tvou vůni a vědět, že je pro mě bezpečná. 

*

Přišlas blíž, srnečko polední, tam, kde já lehávám. Čumáček jsi nechala na mé hrudi a lechtal nás vítr.

Kdo jsi a odkud jsi přišla? Ztratila ses? Od čeho se tak chvěješ zimou, přestože slunce hřeje? Pojď, dám ti napít. Prokřehlá jsi celá. Tumáš. 

Ona pije a vděčně přijímá mé dotyky. 

Je jí dobře. Vím to.

Každý den se mě bojí míň a míň.

Nemohu za to, co jí udělali jiní lidé. 

Ale každé ráno je to lepší.

Někdy však zmizí na celé měsíce a nevím o ní.

Nestýskám si; vím, že přijde. 

*

Bála jsem se tě. 

Cožpak nejsi ten muž, který všude líčí pasti? Jak mohu vědět, že nejsi jako oni? Jsi přeci muž. A tak, bojím se tě.  Bojím se tě: i tě potřebuji.

Jsi laskavý. Dáváš mi jídlo.

Dlouho na mě nikdo nebyl laskavý.  Prokřehla jsem. Zima mě snědla; i když přežít jsem se naučila. Hlad člověka naučí.

Člověka?

Copak už mluvím tvou řečí?

Já se zapomněla! 

Ale tak na mě nesmíš. Uteču ti. Dívej.

*

Mechy a trávy už mi nechutnají.

Už mi chutná tvůj chléb.

Ne že by byl lepší, než má tráva. Ale že je od tebe. Že voní tvou rukou.

Už mi je někdy teskno na mých místech. Kde byly jen hvězdy a vlci; přicházíš do mých snů.  A já věřím, že jsi dobrý.  Musíš být dobrý.

Necháváš mě přijít a odejít a to je pro mě dobré. 

*

Možná nebudu nikdy jako ty. Možná můj kožíšek nikdy nezmizí.  Možná se budu muset čas od času schovat do své tmy, kam nikdo nevidí.  Ani ty ne.

*

To je v pořádku.  Můžeš taková být. Líbíš se mi. Hřeješ mě tím, čím jsi. A když tu nejsi, poslouchám mráz a hvězdy a učím se jinak. 

Jsem rád, když jsi volná. 

Když přicházíš a odcházíš, jak se ti zlíbí. 

Můžeš taková být.

Když budeš chtít ochutnat mé jidlo, dveře do mé kuchyně jsou ti otevřeny. 

Můj dům je ti otevřený. 

Přijď i v noci. V podobách, které neznám. 

*

Možná, ale jen možná, někdy přijdu. A dám ti napít ze své divokosti.

Nabídnu ti svou tepnu. 

A uvidím, zda mě kousneš.

*

Ach, drahá, to není třeba.  

Svou divokost jsem našel, když jsem ti tvou ponechal. 

*

Děsíš mě. 

Ale jsi mi milý.

Možná u tebe dnes zůstanu. A budeš mi povídat o svých hvězdách.  

*

O půlnoci jsme se vyplížili k jezeru a pohlédli na hladinu. Uviděli jsme dvě rozcuchané liščí hlavy.

*

Jiné noci jsme ale byli medvěd a medvědice.  A bylo nám dobře. Všechny podoby se ztratily. Vyzdobily jsme jimi všechny stěny našeho paláce, kam jsme se stále vraceli. Do naší posvátné jeskyně, kde jsme běhali ve všech podobách po stěnách. Zde nám bylo spolu nejlépe a stále znovu jsme se potkávali. 

*

Pohleď znovu v jezero, milý můj. Kolik hvězd v něm napočítáš, tolik máme podob. A i když v ně hledíš sám, tak nikdy nejsi zcela sám. My všechny hvězdy jsme s tebou. Tvoříme niť tvého kosmického těla.  Tys tělo jediného člověka, kterým je celý svět. Tvé samoty tě nezbavuje druhý člověk vedle tebe, ale to, že se plně identifikuješ s celým kosmem jako svým primárním tělem.  Pak tu není nikdo druhý.

*

Pak jsi zde doma. Jako my, zvířata a hvězdy jsme. Jsi znovu zpět ve velkém lůně matky země, ve velké jeskyni. 

Pohleď, znovu bereš pochodeň do své levé ruky a pravou rukou maluješ nás, své zvířecí bratry, rumělkou a okrem a uhlem na stěny velkého kamenného paláce, aby ti, kteří po nás přijdou v Novém věku, procitli a vrátili se domů, do jednoho kosmického těla zvířete - boha - člověka. Já se ti ve snu zjevila jako srnka, abych tě sem dovedla. Vidíš se, bratříčku můj? Nyní jsem s tebou, klidně o mě piš; maluj své obrazy. Již se ti nemohu ztratit. Jsem píseň věčného návratu; věčného tání, věčného padání k tomu, co nemá konce. Jsem řekou obrazů psanou vašimi staršími bratry na stěny jeskyně. Jsem řekou mytických vyprávění, jíž vaši předchůdci přikryli proudící prostor hvězd. 

Přicházím, když usínáš a šimrám tě na víčkách. Přicházím, když maluješ. Přicházím, když ty tu jsi i nejsi. 

Když mě nevyplašíš. K tobě uléhám. Když mě nehledáš. Sama přicházím. 

Jsem jinovatkou za noci. Jsem teskným voláním podzimním. Již tě nepřestanu nikdy hřát. Našel jsi místo, kde se můžeme vždycky setkat. Místo divokosti a temné něhy. Tam, vysoko v horách, na svých výpravách. Jímá mě závrať. Neodcházej ještě, neodcházej ještě dolů do údolí, kde zní lidský smích a veselí. Náš smutek je naším poutem. A... i když sestoupíš, nemusíme se loučit. Víš, kde mne nalezneš. 

Stojím kousek od pramene.

A nikdy tě nepřestanu hřát.

*

Přijď zas za mnou. 

S rumělkou v ruce.

Nehledáním.

A pověz jim,

že se mě nebojíš.

I když za bouře ohýbám stromy,

I když se šíří kruhy na jezeře,

    A tvá loďka zůstává poslední,

I když stojím v slunci poledním,

A měřím si tě zrakem svým,

   Zda vytrváš,

   Zda vidíš znamení.

*

Přece jsi odešel

Dolů do údolí 

Ke svým lidem

A stýská se mi

A jsem šťastná 

Má samota zlátne

Jako podzimní listí

Už nejsem ztracená

Už nejsem prokřehlá

Už nejsem plachá

Ještě neumím mluvit

Tvou řečí

Ale už vím

Co je to dotek lidské ruky

A vlídné slovo

Už mohu blíže lidským obydlím

Pozoruji je

Jak chovají své mladé

A houpají je v síti

Už nevidím jen lidské pasti

Kladené v podrostu

Už mě neděsí 

Pach kovu

Představuji si,

Jak kráčím obilím

A mé ruce jsou lidské

A hladí klasy

Slyším volání,

Když se smráká

A pastýři odcházejí domů 

A má slza

Je lidská

A stýská se mi po tvém 

Obětí

Někdy si přeju být

Lidskou ženou 

Nebýt odehnána

Pastýři stád,

Vrčícími psy

Přeji si stát vedle ohrady 

A vdechovat paprsky sluneční

Po tvém boku 

Ale dech hor zvítězí 

A já zas hledám úkryt 

Za ledovou tišinou

Podělíš se zas se mnou

O svůj chléb?

Čí jsem

Nemám zdání

A ani bouře mě už

Neochrání

*

Pověz horám, 

Že mi vzaly srdce

    Dřív, než jsem do nich vkročil.

Pověz oblakům,

Že slunci nezabrání 

Sejít z jeho cesty

    Domů.

Pověz řekám, 

Že losos nezabloudí

    Cestou k prameni.

Když poslední kus železa

   ve vodě chladím

A zháším svíce

Světnici chystám a

Mé samoty 

    Už není více.

*

Útulná je světnice tvá,

Když slunce zapadá 

Jsem písní pastýřů,

Když se smráká.

Slyším tvé volání,

Když se skládá den.

Leč nemohu k tobě a

Ty nemůžeš ven.

*

Nechám pro tebe 

Hořet svíci

Až přijde bouře 

A na tvou postel 

Ti položím suchý šat

A záclony v okně 

Nechám volně vát

*

V krbu praská oheň tvůj 

Život je tajemný a krásný

Schoulím se u tebe, milý můj

Nedívej se, jak se svlékám

Červánky mě dosud zdobí

Jestli na mě prohlédneš, tak zmizím

Odkládám jediné co mám

Co mě doposud hřálo

Můj zvířecí šat:

Mé svědomí 

*

A já přikryji tě noční tmou

Plamenem tvé kůže 

Písní hor

Z divokého pramene

Tvé drápy uctím polibky

Ponechám tvou svatost

Vylévat se z břehů

Chvilkového rozmaru

Nechám tě jen být

Čím jsi provždy byla

Jen osmělím se přijít blíž

Jako ses osmělila

Jakos měla odvahu 

Krvácet a tát

Já vzdal se potřeby 

Tebe spoutávat

Budu jen rákosovou třtinou

Jíž drtí oblaka

A zítra zas budu stoupat výš

V tu sladkou tíž

V tvé území 

Kde země nebi blíž.

*

Jak mě trápíš, milý můj.

Jak sladce mě trápíš. 

Nenecháš mé vydechnout.

Nechápeš rozmar můj.

Nechápeš bouři mezi mými víčky.

Já nejsem tvá.

Jsem to, co jsem.

A v bezpečí tvé

Hledím úkosem.

Což bůh neobdařil růži trny?

Což nechápeš, jak voní zem?

Není pevnosti, kde já jsem,

Kde síla má pramení.

Život je i není slitovný.

Řekneš: zde - a není tam.

Život nemá pevný rám.

Co spoutat znáš,

To není dům 

A tak na cestu se dám,

Neboť není tu - co není tam.

Má žízeň, ta se neustále mění 

Chytit mě 

Zkus, když padá

Kuropění, 

Vlahá rosa:

Zříš jméno té, jež tančí bosa?

Pramen ten se neustále mění 

Zahřát tě může 

Co je pouhé chvění  

To, cos polapil

Je pouhý sen

A lovec, co zří -

On sám je polapen

Chvíli jsem tam -

A chvíli tady.

Pochopíš, když 

Otočíš se zády.

Pochopíš, že

Když milujem se, 

Že není zrady

Že oheň zří se

A nemá vady.

Řeka neustále valí se

Kde byl náš dům:

Ten mění se.

Vzala ho voda

A vzal ho čert,

Jen zdánilvá je

Pevná zem.

Jsem chvění srdce,

Třesení

Život je chvíle

Perlení

Tos ve mě viděl 

Na té skále

V živosti očích mých:

Ty prchají

Já srna jsem

A mizím

Potají