Naše krajina a náš jazyk

Co vidím a slyším, když se z cizí krajiny vracím do té naší?

Že naše krajina je modrá a zelená. Vlahá, čerstvá. Mléčná. Chladně střízlivá. Hodná. Nevnucující se. Jestovní. S mnoha zákoutími. Členitá. Maličká. Břízová. Říční. Horizonzální. Stromy jsou jako noty na ní. Vesnická. Domácká. V šlépějích dýchající. Kolejová. Chaloupková. Rytmická. Útěšně rytmická. Ne kulatá ani hranatá, ale okrouhlá. Rovná a vlnitá. Střízlivá. Hebká. Nedynamická. Zátiší nabízející. Rozkošná. Rozkošná nejvíc. Mělká, ale členitá. Šepotající. Nehezká místy, ale hladivá. Potřebující déšt. Čekající. Opadavá. Plná detailů. Přetékající rozmanitostí. S bílými domy.  Červenými střechami.  Kopřivnatá. Sloupová. Komínová. S chladivýma krásnýma očima v podobě modrých vod. Suše vpíjející. Mírně plodící. S prsy menšími a mírně oblými. Místy defenzivní, více ale zvoucí k zanoření. Tmavě zelená.  Široká. Vlídná. Koroptví. Smutná, že málo. Neví čeho, ale ano, málo. Svěže ostrá v detailech. Lehavá a tvárná. Větru, i člověku. Osevnatá. Skýtající poleh a posed. Modře rovinatá. Dávající. Hnojená. Hroudovitá, pevná. Klidná. Země. 

Kdežto náš jazyk je křehký, svěží, jasný, tvárný, měkký, zřetelný, živý, melodický, s převažujícími zřetelnými výškami, rovný, doumný, vysvětlující, trpělivý.

Foukni jej do krajiny jako do flétny, jako do sklářské baňky - a rozezní se o sebe. Jako kmitající ladička. Vznikne čistý tón. To je duch naší země. Je to um předků vlitý v naší krajinu. To je náš domov. Bydlíme v zemi i v jazyku i v živém kmitání mezi nimi.

Praotec Labe a Pramatka Vltava nás svírají v mírném, žírném pnutí a nutí nás cosi odevzdávat, cosi dát. Být jako zrno. Kdo dá ze sebe to lepší, je vždy spokojen. To je tajemství a zlato naší země. Kdo se nedává, ze sebe nešíří, kdo není žírný, z hlubiny ven, zahnívá a zachází a umírá nespokojen. I to je klidná a spravedlivá výměra naší země. I buď žírný a zlatý a buď spokojen s výměrou svou, jež ti byla dána. Dej ze sebe to nejlepší a poklad tvůj je na nebesích a srdce v zemi tvé, dobře chráněné. Země naše je vlídná a zvuk jejího jazyka jasný, křištálový a sametový. Symbolem naším je zvon a lípa. Zvon pro zvuk sjednocující všechno ve všem jasností a silou pravdy a lípa svou laskavou měkkostí. Zvon je naším mužem a lípa naší ženou.

*

(Psáno cestou z Arménie přes Vídeň a Břeclav)