O jantarovém nebi

V krbu praská oheň a v místnosti je příjemně teplo. Je chvilku po sedmé večer a restaurace v městečku Castelbuono na severu Sicílie právě otvírá. V mých žilách koluje sicilské vino bianco. Je tu skoro ticho, hosté pomalu přicházejí. Italská slova znějí lahodně. Po pár dnech mi přicházejí samy na jazyk. Není třeba se je učit. Jsou jako hbitě protékající potůček. Jako lehkonohá hudba. Jako nohy v trávě kráčející bez úsilí.

Smyslem italského života je korzo. Předvedení se. Nevážné předvedení se. Nestojí to žádnou energii. Stane se to samo. To, co z vás první vypadne, když jste milované dítě. Předvedení se potěší vás i druhého. On učiní totéž.

Smyslem není sdělit důležitou myšlenkou jako někde na sever od Alp. Smyslem je být sebou. A potěšit svým bytím druhé bytí, které zase potěší vaše bytí v interaktivním spolubytí:  v tanci,  v hudbě,  kde si dva zkušení muzikanti vyměňují sóla a přihrávky.

Právě mi maestro přinesl pizzu. Jako královskou krmi. Voní houbami. Až na půdu.

Italské bytí je interaktivní.  Pink pink. Souhra.  Žádné izolované heideggerovské hloubání. Co to je? Proboha proč? Jste, pane, nemocen, že tak hloubáte? Jakási střevní nerovnováha se vám boulí na mozku? Nechutná vám krmě? Není víno dosti lehkosladké? Snad chyba v kuchyni...

-

Vřelý pocit pospolitosti

Fa niente

Všichni jsme propojeni

O nic zvláštního v životě nejde

Protože život 

Je dobrý 

-

Bona serra! Pozdraví mě žena v autě před restaurací vypouštějící z úst obláčky cigaretového dýmu. Bona serra, řeknu na oplátku a vychutnávám si ta slova s jejich důstojnosti jako bych právě vycházel z dóžecího paláce. Ta slova jsou vřelá, důstojná a oslavná. 

(České "dobrý den" jsou slova jaksi povinnostní, suchá a slušná.) Říkáme je, protože musíme.  

Ital si je vychutná, jsou svátkem projevení se, svátkem Slunce. 

Jako když zazpívá kos mebo slavík. Zvuk v ústech je svátek a dárek od Boha. Pohyb a rozhazování rukama taktéž.  Je to vyjádření sebe sama. Performance v každém detailu. 

Na sever od Alp máme na prvním místě funkčnost, účelnost, efektivitu. Silnice musí dorazit z A do B rovně. 

Ital má na prvním místě exhibici, projevení se a požitek z toho. Požitek z hraní i recepce hraní. Pink pink a flirt spolubytí.  Funkce (účel) komunikace následuje až pak. Silnička se malebně courá krajinou, číšník se zapovídává a užívá si dostatek času, který má, než vám kafe připraví.  Rychlost není jeho meta; ale krása a požitek života. 

Je to určitá forma herectví,  ale mistrovská. Český pingl se úlisně culí, aby dostal zpropitné. Italský číšník projevuje sebe.  Má radost ze svého já a ma radost ze života,  který je dobrý.

To je v astrologické hantýrce Slunce.

Slunce je archetyp projevení se, projevení své esence. Komunikace, artikulace toho,  kdo jsem, světu,  skrze přiléhavou formu. (Barvy, vůně, šat, účes toho mohou být součástí).

V neděli, v den sluneční (sunday), se jde do kostela. Modlit se? To až na druhém místě.  Na prvním místě je zde: projevit se, nechat se vidět a vidět druhé.  Představte si pohyb páva. Promenádu. Korzo. To je smyslem italského bytí. 

Ale není to nabubřelé.

Je to krása, radost, hrdost, svátečnost, poklid, pokoj, smířenost, moudrost, vzájemné vidění se uvnitř komunity, pozdravení se, kontakt, pospolitost, uznání důležitosti každého v obci. 

Děti, malá, zářivá slunce, si mezitím pobíhají a hrají.  

Starci se velebně zdraví a dávají si obligátní kafe nebo pálenku. 

Ženy s velkým výstřihy a zlatými kroužky v uších se nesou. 

Všichni chodí sem a tam. 

Neboť cílem není si něco konkrétního na trhu před kostelem koupit. Cílem je dlouho se tím nečím u stánků probírat;  popovídat si, blýsknout se, podělit se o sebe, posdílet radost i postesk. Potěšit se. Potěšit se navzájem dotykem slov, očí a uší.

Upevnit kruh. 

Kruh času ve svátku,  který se opakuje a kruh komunity,  kde je každý vítán, ale kde je také svázán pravidly a povinnostmi. Takový kruh pak tvoří pevný kmen. Korzo je předvedením společné i individuální síly.

To je náboženství slunce. Křesťanství je na na něm pouze nálepkou, nálepkou na dřevených letokruzích, ty zpívají o stáří a mládí slunce. Toto náboženství vyznávají lidé od Andalůzie, přes Sicílii, Kalábrii, Peloponés, Anatolii až po Arménii a Persii. Milují boha slunce. A nálepky náboženských forem se uchytávají a mizí jak plyne čas.

Když v krbu praská oheň a lidé se scházejí znamená to: u nás v domě je slunce. 

A kde je slunce,  tam je bezpečí,  protože je tam láska otce, krále, moudrého hospodáře, který bdí a o všechno se stará. A vy se můžete uvolnit a rozpustit v přítomné chvíli jako v medu, jako v tekutém jantaru. 

Myšlenky a myslící vytváření strachem tak ztratí na významu.

Na jihu, od Gibraltaru po Ararat, nejsou lidé pomalí. Mají jantarový čas.

Za inspiraci děkuji Ireně Kozelské.