Píseň o Bernadettě

Čtu Píseň o Bernardettě od Franze Werfela. Werfel je můj velký oblíbenec. Řádili s Kafkou a Otto Grossem v Praze a ve Vídni. Kafka už na gymplu miloval jeho básně a věštil mu zářné zítŕky. Werfel je pevěc (kněz, zvěstovatel) božského (jako drozd jara), činí tak pro nás románem, ale mohl by píštalou, chřestidly a bubínky. Když s ženou Almou zdrhali z Evropy do USA (zuřícím se nacistům se nelíbil jeho román o vzpouře Arménů za časů genocidy, tušili v tom útok na sebe) a měli v Pyrenejích krušné chvilky, Werfel se zavázal, že když to přežijí, zapěje o Bernardettě. Slib dodržel.

Bernardetta je prostá čtrnáctiletá dívka s velkýma hnědýma očima. Chudobná a ne příliš chytrá. Ale právě ji si zvolí božská Paní (dívka ani neví, že je to Panna Maria, o které jim vypráví matka představená; neumí si to spojit) k navázání velkého pouta lásky. 

Dívka jí spatří v jeskyni Massabielle. Je jí okouzlena. Zírá na ní celé hodiny a zapomíná na celý svět. Spěchá za ní každý den v dřevácích jako kamzík, jako spěchají milenci na schůzku; jinak by chřadla a umřela steskem. Myslí na svou krásnou Paní s prostým, přátelským úsmevem, která jí zahrnuje milostí, v níž se Bernatdetta koupe. Paní mluví pyrenejským dialektem "Que soy l'immaculada councepcio" ("Jsem neposkvrnéné početí.") odpovídá jednou na otázku "Kdo jsi?" Dívce vyká. Říká jen, co je třeba. Je přirozená, prostá. Vypadá jako sedmnáctiletá dívka a její vlnité vlasy vlají ve větru. Při jejím zjevení vypadá Bernardetta jako mrtvá, ale její výraz v tranzu zračí přítomnost podivné síly, které Bernardetta přikyvuje a se kterou mluví. Lid to cítí a mrazí ho. Kolem těchto milenců se však stahuje svět a tomuto poutu nerozumí. Čím dál více lidu se srocuje kolem jeskyně a církvi a státu to dělá vrásky. Vyslýchají malou Bernardettu a považují ji za zlotřilou podvodnici. Biskupové zuří (jako zuří Sallieri při pohledu na Mozarta) a podávají si toho fracka na koberečku; skoro jí mučí, vyhrožují, uplácejí bonbónky, aby odvolala. Aby byla rozumná. Aby měla klid. Církev něčeho takového nesnese. Věda také ne. Ani státní moc. Bernardetta narušuje řád světa. Mimořádnost do řádu nepatří. Jsme ve století páry a ze všech stran přijíždějí odborníci a psychiatři a dívku vyslýchají. Smyčka se stahuje. Nasazují lsti, aby dívku mohli odsoudit; ale její odpovědi jsou tak naivní a prosté, že i ty nejvzdělanější dívka utře, až se daná osoba zastydí nebo rozzuří. Událost hýbe celou Francií. Lid proudí i ze Španěl. Ona by mohla být slavná nebo bohatá, pokud by měla špetku ješitnosti; ale ona tomu nerozumí, jen když dostane impulz, běží za svou krásnou Paní. Jednou je to naposledy. Paní se na ní láskyplně dívá celé hodiny při západu slunce. Dnes je tu jen pro Bernardettu. Dívka to ví; vpíjí tu lásku do morku kostí, aby pak měla celý život z čeho žít. Už tě nikdy neuvidím? Pláče Bernardetta. Ješte tu jsem, ukáže Paní gestem kolem svých boků, vem si. Dívka pak padá únavou a není, kdo by jí podepřel. 

Pokud vrchnosti odpovídá, tak jakoby bez výrazu, aby už ji nechali být. Jen jeden biskup, který je i básníkem, se na dívku dívá jinak, vřele, bez předsudků, s upřímným zájmem. Tu Bernardetta ožije a zahraje gesta a slova své paní, tak živě, že všichni herci světa jsou v tu chvíli jen bledým stínem. Biskup je zasažen touto "básní Boha" a svolá velký koncil. Ledy moci se pohnou. 

(Ale pozor! To až krásná Španělka na trůně uzdraví vodou svého syna a donutí svého chotě Napoleona III., aby dal strhnout zátaras kolem jeskyně. Teprve pak dílo Paní trhne celou hierarchií a kněží náhle obracejí.)

Z hlediska statistiky taková dívka jako Bernardetta neexistuje; je nepochopitelným šumem mimo Gaussovu křivku, anomálií, černou labutí. Ale právě tudy hovoří duše. A básníci a pěvci to ví. A tak o ní zpívají. Černé labutě mění svět.

Pod jeskyní vyrazí z hory pramen a uzdravuje mnohé. Paní jen praví "Jděte tam k prameni, umyjte se a pijte." ("Annat héoue en a houn b'y'-laoua!")

(11.2.2022)