Sen o Indoevropanech

Zdálo se mi o Indoevropanech. 

Jeden velký, masivní obraz. Táhli stepí, velké rozpřáhlé velkorodiny. Jejich bohem bylo slunce a oheň. Ten byl dobrý a dával dobro. Dobro neznamenalo být hodný, dobro znamenalo: všeho dost, sytost. Dost synů a dcer, dost stád koňů a dobytka (nedohlédneš konec stád vlevo, nedohlédneš konec stád vpravo), dost zlata, plodnosti, dost smíchu a sil a potence na věky věkův. Velký král (hospodář) na nebi, velký otec, velký kruh. Jeho odvozeninou je otec rodu, každé rodiny, každého kmenového svazu. Ten má jednu, dvě, někdy až tři ženy. S některou plodí, s jinou ne (třeba je to její sestra, přišli pospolu), ale vždy alespoň jedna žena musela být k plození, aby rod mohl pokračovat (to chápáno s velkou úctou). Novou ženu či rod možno vždy přidat k už funkční rodině jako roub na kmen stromu. Tyto rodiny žijí pohromadě ve velkém pobratimství a jejich stáda se prostírají, kam oko dohlédne. Vše je od velkého otce, vše je dobré, vše posvěcené, vše nám dané do správy, na jeden běh kola, na jeden cyklus. Kolo je na nebi, kolo je na voze, na kterém jedeme. Když se skupina zastaví, kolo se sundá z vozu a pověsí se na stěnu statku, ale je to stále totéž kolo, s loukotěmi, kde loukotě jsou kmeny jednoho svazu, jež kdysi měly zase stejného otce. Náš lid se sebral se stepí, ale splynul s dalšími kmeny z podkavkazu (východní Anatolie). Je tu kasta kněžích, přísné zákony, co je čisté a nečisté, jasně nastavená pravidla s ostrými hranicemi. To žádá oheň, to žádá ostrá hranice mezi světlem a tmou. Žena a voda je také posvátná.  Jestli kmen putuje, nebo postaví soustavu statků, usadí se, je jedno, struktura společenství je stále stejná. Kromě boha otce, slunce, primární plodící síly, která je přítomna v každém muži otci i muži králi a projevuje se dostatkem, štědrostí, plností, smíchem, přetékajícím zlatem, obilím, štěstím, zásobami, pospolitostí i smyslnou láskou: zkrátka všem v požehnaném rodě je dobře: je tu i bůh syn, deset tisíc let dozadu už je tu vědomí boha syna, zlatého nádherného bojovníka, pre-Odina, čaroděje, boha mystérií, ví se o něm, mluví se o něm u ohňů, každý mladík chce být jako on. Tento bůh syn je tvořen, dotvářen, každou generací a skutkem, je stále tkán, nehotový obraz, sen, nesmírná krása, je nesen všemi rodinami a kmeny. Je temný, i zlatý, je to mystérion. Nehotový. Zářivý ideál, jehož chceš jako mladík být hoden, přispět k němu svým zlatým srdnatým zrnkem. Později přicházející postava Krista pouze zacvakne jako figurka do tohoto připraveného slotu, který je zde snově a vypravěčsky utkán už po tisíciletí lidem ze stepí. Mění se tváře, mění se jazyky, barva pleti mírně variuje, od Indie po Balkán až po Velkou Moravu, ale to jsou zaměnitelné detaily, třásně, původní struktura putovního dvorce s velkorodinou a bohem otcem a bohem synem tu cyklicky fraktálově je tisíce let v základu stejná. Stejné velkorodinné My, kde jsme všichni jen více či méně vzdálenými bratry a sestrami. 

V Íránu (jenž je vprostřed indoveropí) dnes  nazveme otce pedar, matku madár, bratra baradár a dceru dachtár. Boha Chodár. [-> Gospodár, God]. /Staropersky Baga -> Bog, Boh/  Vodu persky -ab, keltsky -awa, české řeky pak Vlt-ava, Sáz-ava apod. Perské átar (oheň) k nám cikáni přinesli jako vatru. Čaj persky též čaj. Staroperské číslovky: aiva, duva, či, čahár... Perské ráy = bohatství. (Nebe je křesťanské, kdežto ráj je pohanský). A co je to šách mat? Král mrtev.

*