Vzpomínka na Istanbul

Zamiloval jsem se do ní. Její oči, pohled, smích, přirozenost. Mluvila ke mě, visela mi na očích, ale neposlouchal jsem ji už. Rozum mi zmizel. Zaplavovalo mě něco v srdci, štěstí, připadal jsem si jako blázen, sladko mi bylo. Váhal jsem, zda jí to říct. Druhý den jsme se sešli. Bylo to kousek od galatské věže, na terase, výhled 360stupňů nad modrým Bosporem. [..] Znali jsme se, sama to říkala. Bylo to kdysi ve Španělsku (tak vášnivě o něm mluvila), oba jsme to cítili.

V srdci mým zůstal poklad, i když se už letadlo vzneslo do vzduchu.

Byla to láska.

Napadlo mě - být žebrák v Istanbulu. Milovat. Mít ten poklad. Být král v srdci nad vše bohatství.

Jak se to všichni chováme - k lásce - ?

Tolik po ní toužíme - ale když tu je - máme z ní strach.

Ohrožuje nás.

Zbortí všechny hradby.

Mysl se hroutí, nepochopí ji.

Její plány, logika, má dáti dal...

To vše je pryč.

Dáváš a jsi šťastný.

Bohatý, byť v nahotě.

Jako lidstvo se chováme k lásce špatně.

Ta dívka byla jako trn, o který jsem se píchnul.

A krev lásky se vyplavila ke všemu.

Ona ji otevřela, ale v jistém smyslu o ni nešlo.

Můžeš zakopnout o cokoli, a ono tě to zlomí.

Zlomí to mysl v tobě, a víno lásky může proudit.

Jsme moc zlí k lásce.

Budujeme hráze a koryta, jen aby ona nepřišla, a nezničila nás.

Lidé se lásky bojí.

Jen o ní píší, zpívají a touží po ní.

Když je v bezpečné vzdálenosti.

Ale když přijde, utečeme, zabijeme ji, přibijeme ji na kříž.

Na kříži, mrtvá, je bezpečna.

Ale mezi súfii, držíce se kolem ramen,

nechal jsem odejít mysl

a v rytmických slabikách a pohybech

jsem tál a mé srdce bylo všemi těmi

laskavými, obyčejnými, moudrými muži,

kteří nemají co ti říct - žádnou moudrost, slova, filozofii -

jen vlnění moře, které říká: jsi jedním z nás.

Jen na lásce záleží.

Nad vším ostatním se stačí usmívat.

I to vše sem patří, ale nejde o to, to pomíjí.

V lásce, jež tě zničí, zní odpověď odpovědí.

Ale nikomu jí neříkáš, to nejde říct.

Jen Boha prosíš: už toho prosím nech

- jak tolik štěstí mám snést?

22.1.2019

George Hare: Vítězství víry

Můj kamarád Vojta říkal, že mu Bospor připomíná laskavou mateřskou svobodnou náruč, kde je dost místa pro všechna náboženství světa. ... Na súfijský zikkr mohou přicházet lidé jakékoli víry a jsou vřele přijati.

*

Rábi'a al-Adawíja jednou poslala Hasanovi Basrímu tři věci: kus vosku, jehlu a vlas: „Buď jako vosk,“ řekla mu. „Osvěcuj svět a sám přitom hoř. Buď jako jehla, pracuj vždy nahý bez příkras. Když budeš činit obojí, tisíc let bude pro tebe jako vlas.“

„Chtěla by sis mě vzít?“ zeptal se Hasan Rábi'y.

„Pouto sňatku spojuje ty, kdo mají bytí,“ odpověděla Rábi'a. „A zde bytí vymizelo, neboť sama sobě jsem již nicotou a existuji pouze Jeho prostřednictvím. Patřím plně Jemu. Žiju ve stínu Jeho moci. Jeho musíš požádat o mou ruku, ne mne.“

„Jak jsi to, Rábi-o, zjistila?“ zeptal se Hasan.

„Vše, co se zde nalézá, se mi poztrácelo v Něm,“ odpověděla.

„Jak Ho znáš?“ 

„Ty znáš jak,  já znám bez-jak,“ řekla Rábi'a.  

(Luboš Kropáček: Dějiny islámské mystiky)