Žijeme v převratné době

Žijeme v převratné době.

Nádherné a přitom plné smrti.

Smrti, v níž odchází to, co již neplatí.

Naše staré víry zemřely a ty nové

tu ještě nejsou, aby vyplnily jejich místo.

Tento otřes rozechvívá a šíří nejistotu.

V tomto otřesu jsme všichni sami.

Jako malé děti.

Otvírá se propast neznáma,

v níž se rodí nový svět.

Evropa, navenek obrostlá blahobytem

a zlatem, umírá.
Evropa se rozpouští jako ledovec.
Tisíce let budovaná kultura

křesťanská, řecká a římská
již neexistuje.

Sice se o ní učíme
ve školách, ale vnitřně

je její chrám v troskách. Z onoho "živého

ducha" jsou jen šedivé pojmy.

Všichni se však navenek tváříme,

že se tak neděje. Že je vše v nejlepším pořádku.

Co děláme, abychom se vyhnuli

pohledu do propasti?

Zaneprázdňujeme se.

Sledujeme Facebook, posíláme si
přáníčka. Čteme články, sledujeme televizi,
filmy, seriály.

Tak získáváme pokoj

a neslyšíme pláč a nejistotu
našeho božského dítěte,

které nemá žádný hlas, slova,
jimiž by k nám mohlo mluvit.

NEZANEPRÁZDŇUJME SE.

Ustojme tu chvíli ticha, jíž v nás vše umírá

a znovu se rodí.

Není třeba jezdit do lesů a hor. Buďte, kde

zrovna jste: na ulici, ve své rodině, se svou milou

na procházce.

Nezaneprázdňujte se, přestaňte vyrábět v mysli

všechny teorie. Sledujte celou svou vnímající

kapacitou, kterou už teď ve své výbavě máte,

svým srdcem, tělem, bytím, co právě teď

ve vás
a kolem vás
běží.

Buďte s tím.

Nechte vše zemřít.

Nechte vše zrodit.

*

Už se tak stejně děje.

Nezastavíte to.

Je mi to líto, ale je to tak.

Vše se hroutí jako domeček z karet. TEĎ.

Nezaneprázdňujte se.

Jen tak skrze vás může přijít do světa to nové.

Uneste to chvění.

V celé zranitelnosti.

To nové přichází

a roznese na kopytech vše,

co sem již nepatří.

Nechte to konat jeho práci.

Stejně to nezastavíte.

To pravé se děje samo.

To falešné je třeba tlačit.

Chrám se hroutí.

Již se stalo.

TEĎ.

*

Nehledejte útěchu, lízátka, učení a guruy.

To vše spadlo.

Ale mohou vám říkat, že NE,

a dítě ve vás po tom bude natahovat ručky.

Vše vylhané padá.

Nechte to spadnout.

Ustojte zvířený prach.

A sledujte, co se děje.

Ve zvířeném prachu

uvidíte přicházet TO NOVÉ.

JEHO KRÁSU,

JEŽ ZABÍJÍ,

ZABÍJÍ ALE JEN TO MALÉ V NÁS.

VŠE STARÉ PADÁ

A MY O TO HORLIVĚJI PRÁSKÁME

PETARDY, ABYCHOM TO NESLYŠELI.

NEZANEPRÁZDŇUJME SE.

Buďme láskou.

Láskou, která unese vše, co k nám patří.

Bláto, špínu, smrt a drápy.

Celé zvíře.

Celou moc a sílu.

Milujme své zvíře

a jednou se možná

zrodí člověk, lidskost,

která tu nikdy nebyla.

Ale naše kultura o tom

dovedně lhala.

Zatímco jsme druhé

přiváděli na víru,

zatímco jsme znásilňovali celý

svět.

Když jsme stvořili druhou světovou válku,

a spatřili v zrcadle to strašné zvíře,

to, co jsme se sebou za dvě tisíciletí učinili,

nevydrželi jsme ten pohled. Sklopili

jsme oči a počli jsme jako Evropa raději vymírat.

Odcházíme. Od r. 1945 odcházíme

a prach se zvedá a bojíme se podívat

jeden druhému do očí.

Lhali jsme v literách o katedrále, ale

stvořili jsme zrůdu.

S láskou přiviňme k sobě tu zrůdu a

jednou možná přijde

ten člověk, na kterého

tak čekáme.

*

Apokalypsa se již stala.

Jezdci se prohnali Evropou.

Titanik již najel na ledovec,

ale my si cinkáme šampaňským

a usmíváme se.

Ustojíš to chvění, aniž by

ses zaneprázdnil?

Máš v sobě dost lásky, abys

to ustál?

Máš v sobě dost odvahy,

aby ses ptal? Aby ses ptal

tak, jak tě nikdy neučili?

Pak pojď se mnou,

skočíme spolu.

*

1. 1. 2019

Zvukový podkres: