Má vize psýché III

Nad Londýnem svítá.

Sluneční paprsky pohladí bílou sochu Apollóna.

Venuše popojde a ocitne se ve sluneční koroně.

Obě dvě božstva nyní shlíží na Londýn ve stejném úhlu. Říkáme tomu konjunkce, konjunkce Slunce a Venuše.

Ve stejném okamžiku se narodí člověk.

V jeho duševní krajině bude tato svatba dvou božstev probíhat po celý život. Nikdy se nezastaví. Neznamená to úplně přesně, že by člověk měl přesně dané nějaké konkrétní vlastnosti, které by se daly nějak dobře změřit psychologickými testy. Znamená to, že člověk je tímto procesem svatby. Člověk je sloveso, dění v pohybu. Člověk, jeho unikátní rytmus, je nezměřitelný. Onen rytmus je kvalitativní.

Stejného rána vykvetla na římse růže.

Tepe ve stejném rytmu.

Stejného rána zasadil farmář víno na vinici. Až jej za několik let ochutná vinař se svým synem. Jeho syn zavře oči, zasní se a řekne: vidím měděné zlato. Otec řekne: výborně synku, máš pro vinařství buňky. Jednou ti předám své řemeslo. A na synkově jazyku se ocitne sladkost podobná sladkosti dítěte, které se narodilo toho rána, sladkosti, které bude vzbuzovat v druhých lidech po celý život, a pro níž bude ten nezbeda milován, i kdyby to byl jinak prevít k pohledání, neboť taková svatba se bude slavit v auře toho člověka po celý jeho život.

A proč zrovna on? Proč zrovna on se narodil toho sladkého rána?

Když bys poodrhnul paví peří, viděl bys na jiném vlákně magnolie chudého indického chlapce bez nohy, který marně žebrá o lásku druhých, přesto na svět nikdy nezanevřel. Krásu, touhu a milost svého srdce vylévá do krásných pohárů z okrové hlíny a zdobí ji po okraji malými zvířátky. Běží jako živí. Mnoha matkám a dětem udělal radost. Vdechl jejich životům kousek Venuše. I pamatovala na něj bohyně Venuše, a obdarovala jej. Když smrt přicházela na jeho víčka, zjevila se mu v podobě indické Lakšmí a řekla mu: v příštím životě se narodíš za mé svatby s Apollónem. A on řekl: přijímám tvůj dar. A z toho chlapce pak v jiném vlákně magnolie vyrostl Ludvík IX. a zbudoval Versailles. Zámek pro svou milenku, v němž se snoubí geometrie Slunce se zahálčivým potěšením Venuše. Ale protože byl ke konci žití již znuděný vším tím přepychem a umíral nešťastný, zjevila se mu na konci života Venuše a řekla mu: mám pro tebe lék. Narodíš se jako chudý indický chlapec. A on řekl: přijímám.

A tak se proplétají karmické kontinenty (vlákna květu magnolie) s archetypálním podložím, které dostáváme darem pro každý život. Přijetí tohoto daru je nám sladko-hořkým lékem a odpovědí na životy další. A současně vznesenou otázkou.

Květy magnolie vyráží do prostoročasů, vznikají a opět zanikají. Ale jejich kořen (cibulka) je mimo prostor a čas. Tento kořen je jungovské Self, Bytostné Já. Obdobně se to má s podhoubím a jeho plodnicemi. Plodnice (jednotlivá vtělení) raší a uhnívají, ale podhoubí trvá.

Každý umdlévající květ pak při svém odevzdávání se půdě předává podhoubí, ale i veškerenstvu svou unikátní životní zkušenosti a příběh. V časoprostoru tak plodnice zaniká, ale v holistickém vidění světa je stále obsažena ve všem, co jest, jako kapka v moři. Potřebuje-li být tato kapka nadále cizelována, aby se zase o krůček přiblížila své esenci, která není statickým předmětem, "to", ale stále probíhající svatbou, kreací, tvořením, pak přijme nějaký nový výskyt v prostoro-čase, který ji bude odpovědí a další otázkou.

A co se děje s tebou, příteli, když toho rána kráčíš po ulici? (Vysvětlení astrologických tranzitů).

Někdo si možná představuje, že Venuše a Slunce musí svými paprsky na dálku na tebe nějak působit. Neříkám, že to není možné, ale holistický pohled je jiný: Venuše a Slunce nejsou jen tělesa ve vesmírném prostoru. Venuše a Slunce jsou ve skutečnosti v tobě a pohybují se ve stejném rytmu jako na obloze.

Co to znamená, že jsou v tobě? Myslí se tím, že snad v tvém těle nějak obíhají? To možná také, ale především jsou tvým JE, tvým bytím samým, které ti, tvému já, tvému městu, propůjčují, že (také) je. Z tohoto JE čerpáš svůj život jako řeka z pramene a v tomto JE v tobě existují Slunce, Venuše a všechny planety. I kdyby tedy někdo kosmická tělesa někdo zakryl, sundal, či přemístil, na věci samé by to nic nezměnilo, neboť ony nejsou původcem dění, ale jen jeho rytmickým projevem, jako vibrující třásně na stehnech kosmické tanečnice.

Vesmír se chvěje synchronně ve všech svých malých i velkých částech, v tvých buňkách i ve všech galaxiích. Planety na nebi tak jen přehledně informují o kvalitativním kosmickém čase jako by to byl velký orloj. A není snad? A ten orloj jsi i ty.

A tak se děje, že za určitého postavení planet na nebi (tranzit) se v tobě otvírá, chvěje, pulzuje a expanduje nějaká litosférická deska (archetyp) a s tím korespondující městská čtvrť (komplex) nebo podzemní šachty (stínové vrstvy).

Stejné postavení planet otevírá v každém jiné, přestože paralelní, procesy. Proto není možná přesná kolektivní předpověď (bulvární astrologie). Každý zareaguje na vnitřní pohyby kosmu jiným způsobem. Ve mě tentýž tranzit planet otevře smutek z mé první nešťastné lásky, v tobě otevře touhu pomalovat vázu okrem či rumělkou. U každého je zasažena jeho unikátní soustava komplexů!

A někdy mezi mou reakcí a tvou reakcí nalezneme očividnou podobnost, třeba se srazíme na ulici a ťukneme čelem o čelo (nebo když na vázu namaluješ tvář mé dívky, aniž bys ji znal) a nazveme to synchronicitou.

Synchronicita znamená, že mé JE běží ve stejném rytmu s tvým JE. A někdy to probleskne pavím peřím a ty i já v tu chvíli víme, že kauzalita není dostatečně inteligentní odpovědí.

A tak když Venuše hladí tvou vnitřní krajinu na citlivém místě, kvetou a zrají tvé vinice a vydávají plody.

Když Jupiter běží na horizontu, plachty lodí v tvém přístavu se napínají nedočkavostí a koně v tvé stáji se plaší vzrušením. Čekají tě nové objevy!

Když Saturn prověřuje tvou hlubinu, padá na tebe úzkost a chmura a zpytuješ své svědomí.

A když Pluto temné duní v útrobách tvého JE, skláníš se do kolen a v slzách bolesti tajících v extázi, říkáš Ano před tváří tohoto boha podsvětí.

Všichni tito menší bohové, které tvoří pantheony a valhaly "pohanských" národů jsou ve skutečnosti mnohými tvářemi Jediného Boha, jehož JE nemá žádné zpodobnění. Každá tato tvář jakoby vyrůstala z něho a hleděla jiným směrem a s jiným výrazem. Ale to Jediný a Jeden se v extázi rozstřikuje v kruhovitý pohyb svých tanečníků, který jsou jím, jako textura šatů tvoří šaty téže tanečnice. A nevěř, že urážíš Jediného (který je tvým JE), když říkáš Ano kterékoli jeho tváři, kterékoli paži jeho těla, kterému říkáme Kosmos, protože krása chce být slavena a dar přijat, i kdyby byl zborcen krví.

A tak končím svůj chvalozpěv na Kosmos, živý šperk, v němž je naše psýché doma, kam patří, který animuje, který prosvěcuje. Chvalozpěv na Junga, který vnímal nejinak, ale ve své době volil slova uvážlivější ve snaze být přijat akademickou obcí. Chvalozpěv na Freuda, jehož detonace starých pořádků byly nejodvážnější a nejmohutnější. A chvalozpěv na základní potenci lidské psyché: fantazii. Bezúsilným mávnutím křídel tvoří a boří světy.

Tak a nyní počkáme na myšlení, které toto mávnutí se zpožděním doběhne a do všech podrobností dorozvine. To už je však, milý čtenáři, na tobě.