Má vize psýché II

V minulém letu nad Londýnem jsme předestřeli něco málo z freudovského a jungovského vidění psýché. Nyní si dovolíme tyto velikány opustit a odvážíme se ve svém letu o něco dále.

Nasedni směle do dvojplošníku a pojď se se mnou proletět nad celým glóbem.

Opouštíme město Londýn s jeho infrastrukturou a hlubokým podsvětím. Opouštíme něco, co by se dalo nazvat psychologií ega.

Nás dvojplošník se vznese nad Anglii, ba nad Evropu. Letíme stále výše, až spatříme celé kontinenty. Z této perspektivy bych ti nyní rád něco ukázal.

Člověk kráčející po ulici - tvá láska, tvůj milý, tvé dítě, tvůj přítel - náhodný kolemjdoucí. Ti všichni krásní lidé jsou daleko vícerozměrnějšími bytostmi, než se na první pohled zdá.

Za hranicí jejich vzpomínek (Londýn/ego)  se i uvnitř nich nacházejí obří kontinety. O nich lze mluvit jen v náznaku, jakoby se vznášely v mlze. Přesto mají svůj druh skutečnosti. Nazval bych je kontinenty velkých karmických příběhů.

Zkráceně, karmické kontinenty.

Karmické kontinenty obsahují opakující se schémata příběhů a dramat, ke kterými opakovaně tíhneme za mnoho životů. Působí jako magnetické siločáry, kde naše zmagnetizovaná jehlička vyrývá na gramofonové desce stále opakující se a jen mírně variující motivy. To se děje navzdory tomu, že o svých kontinentech nevíme zhola nic. A ani nemáme vědět.

Vídám kontinety, kde se prohánějí vlci a lišky, neboť někteří (spíše vzácní) lidé jsou kusem svého nevědomí úzce svázáni s nějakým zvířecím druhem a v našem světě působí jako jeho "vyslanci". Danému druhu pak dobře rozumí, ba k němu mnohdy chovají lásku větší, než k lidskému rodu, který jim k srdci ještě nepřirostl, jehož se terpve milovat učí. Někdy mohou i lidský rod nenávidět za příkoří, které působí druhům jiným, jim bližším. Mnohdy ve svém vzezření projevují cosi z onoho zvířete. Potkal jsem i vyslance krtků, čmeláčků nebo zajíců. (Pozor, nikde není řečeno, že tyto rody jsou nižší, než ten lidský.)

Nikdo však není sestaven z jediného kontinentu. Všichni jsme složeni z kontinentů dosti odlišných. Jsme jako chleba, který je upečen z mnoha druhů mouky. Každá mouka má jiný tisíciletý příběh. Ten chleba je nyní třeba dopéct. To je naše práce. Náš život je pec a zrno se mele v každém okamžiku.

Vídám kontinenty - představte si pohyb, kdy páv zatřepotá ocasem a každé jeho zamihotaní ve slunečních paprscích představuje jeden lidský život - složené z jeptišek, pokorných sester, kde kráčí jedna ve šlépějích té druhé, až utvoří vějíř několika staletí, jež jsou naplněné stejně dychtivou touhou po splynutí s Kristem, po vykoupení vin, které však paralelně vznikají na kontinentech dalších. Takže tyto kontinentální proudy běží souběžně, jako když krahujec mává křídly, jako když běží stádo laní.

Vidím životy sedláků, jeden za druhým se podobá, jako řada polínek, vedle sebe umě vyskládaných. (Ty tvoří další kontinent).

Vidím životy děveček, jejichž životní síla se snaží prorazit jako potřeba oddat se fyzické lásce, ale tak, aby neutrpěla jejich počestnost, ale ani aby nezůstaly starými pannami, a tak má jejich květ jen několik málo příležitostí, aby vykvetl a vydal plod, uprostřed vší té bídy a lopocení. Jeden život stíhá druhý a jen pomaličku se přitom otevírá srdce té bytosti, vlákno po vlákénku po mnohá staletí.

Poleťte se mnou o kousek níž. Pohleďte - na druhém kontinentu téže dívky, téže bytosti - běží kanibal a v ruce svírá lidskou kost, již právě urval. Jen třpytný plátek o rozměru jedné mikrovteřiny jej dělí od dalšího kanibalistického spolubratra v životě dalším a tak běží deset rozanimovaných zkrvavených mužů a poslední skáče do jícnu propasti času bez začátku a bez konce, protože linearita je jen představa zchudlé imaginace; lépe ono příběhové vlákno vidět jako květ, jako mandalu, jež sestupuje a znovu vystupuje jako květ magnolie utkané na tkalcovském stavu. A tak jeho vlákno přeskakuje na tkalcovském stavu nahoru a dolů vlákno s dalšími "kontinenty". A za vlákna, kdy kanibal požírá své spolubližní, provádí jeptiška svá staletá pokání, ale jedno nepředchází druhému, obé tryská v teď kosmické mandaly.

Neřeknu ti, z kolika kontinentů je utkaný květ tvé magnolie, z kolika vláken je pleten tvůj příběh. Ale vlákna jsou to tak kontrastní a rozmanitá, že nikdo, nikdo na celém světě nemůže druhé lidské bytosti říci: hle, bratře, stojím výš než ty. Nebo: hle, sestro, stojím níž než ty.

V kořenech bytí jsme propleteni a kveteme, zrajeme, sládneme a jsme trháni do košů na téže vinici.

Jsme si navzájem zdrojem nektaru i mlýnskými kameny.

Vidím kontinety, na nichž černé kněžky zabíjejí děti nožem z obsidiánu - a vidím kontinenty, kdy se tytéž ženy starají o děti cizí, neboť se Velký Zázrak postaral o jejich neplodnost. A obě vrstvy dělí mlha, jejíž druhé jméno je milosrdenství.

Vidím nacistické uniformy pod velkou vrstvou lidí v naší krajině. A ženy, které s nimi chtěly být svými těly zadobře. Ty také halí milosrdná mlha. Ta říká: my jsme nikdy s Říší neměli nic společného. Ale jejich životy řídí vina a mnohdy upřímná celoživotní touha vše odčinit tvrdým zacházením se sebou a tvrdou poslušností. Sami si činí pokání a pobývají v pekle a v očistci již v tomto žití. To vše je vsáklé v našich lidech. Ale nesoudí je vyšší síla, soudí se oni sami, dokud nenaleznou velkou lásku, skrze kterou si vše odpustí.

Vidím kontinety egyptských kněží, jež probublávají jako obdivuhodná moudrost a učenost u mladého chlapce. Ruku v ruce s jeho moudrostí však kráčí touha po moci a vládě a soustava rigidních představ, které zřejmě platily ve světě egyptském, a nyní již ne. A tyto představy způsobují, že není schopen se adaptovat na život zdejší. A tak mu je, jeho sama moudrá stará duše, největší překážkou, neboť život je stále nový a Stvoření se počalo právě v teď i se všemi svými zákony, a proto staré již neplatí.


Diskontinualita a kontinualita

Mluvil jsem o třpytu pavího peří, lesknoucího se ve slunci. Každé teď, každý okamžik, jeví se pokračováním okamžiku předešlého, jako by vesmír byl trvající kontinuum. Ve skutečnosti mezi jedním a druhým okamžikem zeje "nic", z něhož vše povstává nanovo. V každém okamžiku vzniká nový vesmír. A ano, obsahuje ve své paměti přibližně vesmír předešlý, takže se zdá, že je to stále tentýž svět. Ale není, kauzalita je jen jeden ze způsobů interpretace toho, co probíhá. Vesmír je vždy čerstvý, vykoupaný, jako malé dítě v řece, které drží Panna Maria za nožičku.

Z této perspektivy žádné karmické kontinenty neexistují.

A přece se stále vynořují.

Bytí je paradox. (Jinak než v paradoxech o něm hovořit nelze).

V této chvíli je nutné pohovořit o komplexech.

Naše osobní já (ego), náš sebeobraz trvalý v čase, jsme v našem modelu připodobnili k Londýnu.

Nyní si dovolíme malou úpravu. Ego bude jen samým historickým centrem Londýna. Zbylé čtvrti, které centrum obklopují, budou představovat komplexy. Každá čtvrť bude představovat autonomní komplex v naší psýché. Ego je pak komplex centrální, který všechny ostatní spojuje, který je (v bdělém stavu) přítomen takřka neustále jako jakýsi svorník. Za stavů snížené příčetnosti (únava, intoxikace, spánek, afekt) komplexy ožívají, přebírají dočasně nadvládu nad vědomím a ego ustupuje ze své nadvlády.

Dovolíme si malý příklad. Někdo se nás neomaleně dotkne, dotkne se nás v místě, kde jsme na něco citliví, tzn. strefí se nám do našeho komplexu. V tu chvíli se nám zatmí před očima, svět se před námi zhoupne, cosi skrze nás projede a vrazí neomalenému pěstí. Aktivoval se autonomní komplex, pravděpodobné chránící dávné zranění, přebral kontrolu nad vědomím a vykonal pohyb paží za doprovodu silného vzedmutí emocí. Ego a persona (ministerstvo propagandy) šli v tu chvíli stranou. Nevědomí je vždy rychlejší než vědomí. Nevědomý komplex ovládl na několik vteřin pole vědomí. Žižkov na pár vteřin "povstal" a zaplavil Staromák. Neomalenému vystříkne z pusy krev a zapotácí se. Když silná emoce opadne, přicházíme zpět k sobě; ministerstvo propagandy a zahraničí hlásí narušení "slušného sebeobrazu". Náš vnitřní Marek Prchal (= Persona) je v rozpacích a zvažuje rezignaci. Následně se omlouváme a utíráme ubrouskem spolustolovníkovi zkrvavené sako.

Už chápeme, co je to komplex? Naše Staré Město pražské (ego) je obklopeno mnoha komplexy (další pražské čtvrtě). Ty si žijí vlastním životem. Mnohdy divoce prosakují do snů, kde se spolu utkávají. Žižkov versus Blšany. Někdy spolu prchají před týmem Marka Prchala, který ráno všechny podezřelé fotbalisty sbírá a "maže je", takže si ráno skoro žádné sny nepamatujeme. (To by tak hrálo!)

A nyní: jak se k sobě mají městské čtvrtě (komplexy) a karmické kontinenty? Kardinální otázka.

Záleží na stanovisku pozorovatele.

Komplexové struktury vznikají už od dětství, respektive pravděpodobně už ve stavu prenatálním. Již jako malá embrya reagujeme na pocity maminky, její emocionální, hormonální a fyzické otřesy. Naše fyzické tělo si vše pamatuje. Komplexy se pak během života dále vyvíjejí.

Komplexy však nevznikají jen reakcí na vnější otřesy, které nezvládneme adekvátně prožít, strávit a zakomponovat do naší osobnosti. Komplexy současně kopírují hlubší geologické podloží - archetypy. (Stejný otřes vede u jednoho k přirozenému "zatrávení", u druhého ke vzniku traumatu nebo komplexu). Aby se událost zapsala jako komplex, musí nějakým způsobem nasedat na naši vrozenou archetypální krajinu.

Mapou naší vrozené archetypalni krajiny je horoskop.

Rodíme se s predispozicí pro vnímání, prožívání a imaginování (snění) určitých témat, motivů, vzorců a příběhů. Rodíme se jako malí tkalci příběhů.

Někoho už od malička dojímá pohádka O Popelce, jiný chce pořád dokola číst pohádku O červené karkulce. Jsme jiní už od počátku. Nerodíme se jako "nepopsaná deska". Už jako malé děti sníme zcela osobitým způsobem. Naše duše je nějak "pretvarována".

Na tuto niterně predisponovanou krajinu, jejímž smysluplným zrcadlem je horoskop, nasedají komplexy, utvářené v průběhu celého života.

Krajina Londýna či Prahy tak organicky a tvořivě kopíruje hlubší podloží, představované astrologickými archetypy. Z toho vyplývá, že člověk není identický se svým horoskopem, ale že horoskop představuje prapůvodní mapu (teleologického cíle - toho, kam vše směřuje), podle níž člověk utváří svým unikátním způsobem svůj životní příběh a sebe samého. A tak i dvojčata s takřka stejným horoskopem píší svůj unikátní příběh odvíjející se od jejich rozhodnutí a postojů. Astrologie tedy v žádném případě neznamená odmítnutí svobodné vůle nebo fatalismus!

Pokud přijímáme myšlenku, že člověk se rodí (vedle genetických vlivů) s predisponovanou psýché, s psýché citlivě nastavenou na nějaké motivy, jejímž zrcadlem je horoskop okamžiku narození, pak tím také říkáme (oproti postoji osvícenství), že člověk není nahodilý výskyt vědomí v trojrozměrném prostoru, ale že je člověk v Kosmu bytostně doma. Opakuji: člověk je tu doma, patří k celku světa jako nenahraditelný dílek puzzle, jako unikátní melodie do velké symfonie. Jeho psýché je tu doma, přiléhá ve spolubytí ke všem svým bližním, ke všem lidem, zvířatům a rostlinám - a samozřejmě také: k Matce Zemi a k Otci Slunci.

Tuto perspektivu (že psýché přináleží světu) si půjčujeme od Řeků, jejíchž slovo Kosmos znamená "šperk". Není to tedy nic nového, jen obnovujeme perspektivu, která stojí v základu euroamerické civilizace, u zrodu "Európy".

Z hlediska psychoterapie a vedení konstelací je toto zarámování lidské existence jako integrální součástí Kosmu samo o sobě léčivé, zcelující a holistické. Obnovuje to pocit důvěry v život, krásu a smysluplnost žití. Člověk se může s důvěrou hluboce v sobě uvolnit a důvěřovat v proud řeky a povolit neuroticko-kontrolní mechanismy mysli. Tato důvěra a uvolnění má sakrální (numinozní) aspekty. Člověk cítí, že je součástí "vyššího řádu". Tato harmonie / krása sama o sobě léčí.

Zatímco rodinné konstelace (Bert Hellinger) člověka vřazují do systému rodiny (horizontála), konstelace v mém pojetí (konstelace pracující s astrologickými archetypy) včleňují člověka do systému Kosmu, kosmické rodiny (vertikála). Oba pohledy se nevylučují, ale doplňují. Jsou to do sebe zapadající systémy, ale troufám si tvrdit, že rodinný systém je součástí systému vesmírného, spíše než-li naopak.

Za lidským biologickým tatínkem tak stojí velké slunce (Duch, božský otec), za lidskou maminkou stojí Velká matka (Gaia). Dáme-li to takto do konstelace, je to ulevné; neboť jinak má lidská duše tendenci hledat si v tatínkovi Velkého dokonalého otce a v mamince Velkou dokonalou matku, což prostě není možné. Celý život dospíváme (=dospělost) k prostému poznání - oni jsou jen lidé, jako i já jsem jen člověk. To přináší smíření, mír a klid. K tomu potřebujeme přizvat tyto kosmické archetypy, jinak je linka dítě - rodič přetížená nadměrnou vahou nesplnitelných očekávání. Tato archetypální projekce na lidské rodiče běží, ať už na archetypy či vesmírný řád věříme či nikoli. Duše je mocná a neřídí se myšlenkami a vírou ega v to, zda něco není či je. Duše je sama příroda v běsném pohybu.

V našem modelu psýché jsme centrum města připodobnili k egu (jáskému sebeobrazu), čtvrtě města pak ke komplexům. Geotektonické podloží města pak archetypalní struktuře obsažené v horoskopu narození jednotlivce. Komplexy, čtvrtě města pak toto podloží kopírují, ale nedůsledně, neboť vznikají jako důsledek osobních postojů a rozhodnutí a neustále se přeskupují.

Síla archetypových zdrojů psýché je daleko syrovější než u komplexů. Přímý kontakt s archetypem je svým způsobem "nelidský" - člověku nepříslušející. Můžeme si představit gejzíry a sopky, prorážející z podloží až na zemský povrch. Tryskající láva, amazonské pralesy obklopující město - to je síla archetypů v jejich syrové podobě. Takový výtrysk je ale vzácný, většinou se jich dotýkáme skrze vlastní komplexovou "membránu". Posednutí archetypem ("Jsem Ježíš Kristus!") se může rovnat psychóze. Smrtelníkům jaksi nepřísluší se s archetypy identifikovat, říkat "já jsem to". Proto stalo nad delfskou věštírnou: Poznej sebe sama. (Pochop, žes jen člověk, poslušný řádu věcí a nadto se nestav, sic zaplatíš!)

Identifikace s archetypem (v podstatě s jednou z tváří boha) je cosi, co nám sice propůjčuje nadpřirozenou sílu (např. Baba Jaga!), ale integrativní funkce ega nejsou schopny něco takového unést. Město se zvlní a zdeformuje. Veřejná správa nestíhá. Vládní budovy se bortí. Asi jako kdyby městem běhala Godzilla. Jung tomu říká inflace ega. V rámci vyrovnávání protikladů uvnitř psýché je nafouklá archetypální výduť kompenzována pocity méněcennosti a neadekvátnosti tváří v tvář každodenní realitě a vztahům. Těsně za mocnou Babou Jagou se chvěje malá dívka uzavřená ve stagnujícím kokonu.

Všechna traumata a psychózy zřejmě mají svou archetypovou komponentu. Obrazově: spolupodílí se na nich zvlněné geotermální podloží.

V příštím díle se pokusíme o odpověď na otázku, kterou jsme doposud nezodpověděli: jak spolu souvisí komplexy, archetypy a karmické kontinenty? A také si povíme o vlivu tranzitujicích planet - jak je možné, že situace "na nebi", stav kosmu, koresponduje s naším prožíváním tady a teď?

Dobrou noc a krásné sny. A nebojte se: příště nám vše zaklapne dohromady.