Mářím Magdalénám

Z filmu Řek Zorba

Bůh nás hluboko uvnitř stvořil také, jaké nás chce mít. A Bůh, to je hluboce nekulturní zřídlo. Je mu jedno, jaké máme konvence, morálku, formy.

Tvoří velkoryse, rozmáchle, nemalicherně, moudře, z hluboké lásky.

A tak, když tě stvořil jako Magdalenu, která má lásku rozdávat na všechny strany, tělem i srdcem, být propustnou membránou pro pramen, který všechno utváří – společnost tě přinutí se stydět za svou přirozenost.

A tak ji přelakuješ – nejlépe na její opak. Protože to pak nejsi ty, schází ti šťáva (přetvářka a lež požírá energii, zatímco pravda je prostá, není třeba ji s vynaložením energie vytvářet). Chřadneš, snažíš se celý život přesvědčit druhé, že nejsi to, co jsi; ale oni ti to stejně nevěří, protože panter zuby neschová (ani v bílé kapucce). Pak nepatříš nikam. Ani Bohu, ani lidem. Jsi vyděděnec bez domova, s tuhou vrstvou make-upu, za kterým se skrývá bolest.

Jaké to nedorozumění?

Jaký to uzel se zašmodrchal?

Na pohledu lidí nezáleží.

Jen nahá pravda nás osvobodí.

Buď tak, jak tě pánbůh stvořil.

A miluj, rozdávej lásku.

A přijde-li ten Jeden, na něhož jsi čekala, nebude věrnější ženy, neboť ty jediná jsi poznala lásku za vším bahnem světa.