Úklid matky Země

Jak zažívám současné dění?
Vylidněná města v časech koronaviru?

Jako úklid matky Země.

Poklesl objem mé práce, kdy jsem k dispozici pro lidi a jejich procesy, čímž se mi uvolnily ruce, psychické ruce, a vlny, které mě jinak zaměstnávají, klesly do hlubiny, do velkého smíru a uvolnění. Jsem sama příroda v laskavém úsměvu přes celek světa se všemi jeho městy na její tváři. Je mi hebce jako v peřině veškerenstva. Když rozvlnění pokleslo blíže k přírodnímu prameni, zdá se vše dobré. Nevím, co bude zítra, pozítří; nikdo neví. Ale toto je jistojistě dobré. Hlubina přichází a její dítka se v ní mohou vykoupat. Vše se obnovuje ze zdroje čisté živé vody. A jestli hlubina někoho pohltí tak, že se zde zdá, že usnul, je to jen zase dílo lásky; vždyť co by se mu asi v hlubině života-smrti, kterým je koneckonců i on sám – mohlo stát? Je v hloubce cukrové vaty méně sladko než na jejím povrchu, kde poletují její odváté chomáčky? Hluboce věřím, že toto je čas regenerace. Vidím, jak hluboce jsem poslední roky pracoval a nyní se čistí mé nástroje, obsažené v mé duši; můj vnitřní personál má nyní dovolenou. Přichází onen čas, pro který jsme sem všichni přišli. Do tohoto důlku se všechny kuličky stáčejí po své ose, sem jako do mechu dopadají ptačí pírka našeho bytí. Kde je odvaha k pádu, tam je i sladkost. Ale jak vysvětlit lidem, že není třeba se bát? Že kosmická matka provádí úklid, že kosmický žnec sklízí úrodu, že laskavá matka pere prádlo tak něžně, jak jen je to možné? Že odchody nejsou zlo, ale transpozici do rovin, kde je dotyčnému lépe pro práci, kterou v té vteřině potřebuje, a proto se přelaďuje do jiného patra bytí, a zde se to jeví jako zavřená víčka? Copak je zle se semínkem pampelišky, které letí k modré obloze? Když přestanete přemýšlet o smrti jako o něčem, co je jinde a po té, a nahmatáte ji jako sestru, jež teď tančí v morku vašich kostí, jako milenku, která vášnivě tančí tango se životem v každé vaší buňce a kde ohněm jejich lásky jste právě vy sami, co se stane? Kdo tedy odchází? Může smrt zabít smrt? Copak je něco jinde než v tudy-proudu? Ukaž mi to. Hmatáš marně, viď? Tak se už upokoj a odevzdej se bytí. Buď přítelem svému strachu a obejmi jej s láskou, je to tvůj malý bratr; jen se trochu ztratil. Ale kam se chceš ztratit ty sám? Jsi bílým kvítkem uprostřed orkánu. Projdi skrze všechny domnělé hrozby, projdi skrz a nalezneš svůj květ, který s každým tepem tvého srdce září novou barvou. A pak maluj, zpívej, umírej do života. Máš ještě jednu velkou chvíli, abychom si byli blízcí, a aby sis byl blízký sobě samému.

Jediné, čeho je třeba se opravdu bát, je pseudoživot.

A na ten právě matka příroda vymyslela neviditelný protilék.

Je čas, kdy všichni sice nosíme roušky, ale kdy současně všichni odhalujeme svou pravou tvář.

Praha, Kampa, 2. 4. 2020