Papouščí sněm

Arráua Arráua čiti téáu. Křičela tlupa papoušků se žlutou náprsenkou. Arráua je nejvyšší. Arráua je absolutnem. 'On povstává nad zeleným mořem boha Iguazu. 

Aby dodala svým slovům grácii, přelétla pětice velmistrů a správců neviditelné sítě bytí z jedné konce voliéry na druhou.

Iťiripé Iťiripé. Ozvalo se od červenolících. Znamenalo to: 'to už je překonáno. Rozuměj  - jedním z našich. Jejich slova zněla výsměšně. Jako by tím banální pravda žlutoprsých byla již dávno vyřízena a tlachání o tom se hodí leda pro "neučené".

Charaípa. Chakočeré. Ozývalo se hymnicky naráz s dalšich dvou sekcí, od černých a modrých. Znamenalo to, že považují vědění obou předchozích skupin za čistě spekulativní. Jejich rody ztělesňovaly žitou hrdinskou pravdu činu, která se neodbývá disputacemi.

Uru'ma'údma. Zavlněli se černé samice šedolících. "Byla jednou z našich." Měly na mysli dávnou matku paví ženu, jež porodila vejce, jemuž lidé říkají země. I lidé se jí klaní, pravila nečernější Šedolíčka, obávaná pro svůj ostrý zobáček.

Hurú čikitá! Zašuměli tři sekce žlutých, červených i modrých naráz. Ty zvuky vyjadřovaly emoci syrové nenávisti vůči lidem, bez intelektuální teze. Těmto zvukům rozuměli i had, i žába, i krokodýl. Hurú hurú. Čiki-nanšá! Přisadili si v podobné spodní terra-frekvenci. (Tu člověk uslyší, když položí ucho k zemi.)

Arráua Arráua komo ité. 'Absolutno zjevil jeden z nás. Znovu křičeli žlutolící, ale o kadenci  silněji.

Čekošaré. Irak Irak! Důrazně a nepřátelsky diktovali černí a modří.  Jejich zvuk vyjadřoval hrozbu smrti. 'Zatímco diskutujete, člověk zabíjí!

Sss' syčel had ve spodním podrostu zeleného moře.

Čikitá čikitá, souhlasně zvučeli další obyvatelé pralesa. 

Huru Parád'ma. Ašas.  Ozval se provokativní vůdce žlutých, přezdívaný Sýček. 'Člověk je náš služebník (otrok). 'Krmí nás. My jsme korunou stvoření. 

Hai hai hai. Ozval se blažený smích vítězství žlutých. Pocítili svou převahu. Na Sýčka nikdo neměl.  Jeho slova opět zazářila jako zvukové světlice. 

Žlutí si počali blaženě laskat a protahovat křídla.

Gagh'. Uchechtla se Šedolíčka. Zajdetěž. (Bodejť byste na 'to chcípli.)

Munuagme ungum. Hučeli modří.  Spravujmež' neviditelné sítě bytí, dokud člověk tápe. Tkáme nitě písní... 300 tisíc let trvá jedna naše píseň. Ášaunga. 'Propojmež všechny vrstvy koberce.

Kungum Paralax. Naši přatelé v souhvězdí Jižní kříž a Cassiopea tvoří k našim v kontrapunktu. 'V příštím století se obě vlákna protnou v posvátném vícerozněrném koberci zvuků.

'Itanam, ozval se souzvuk velké části voliéry.

Kudum Anam Itaípa. Náš prorok 'tak řekl před třiceti třemi tisíci oběhy slunce, dodali žlutí, a hromem zpívající bůh Iguazu tehdy vytryskl na jeho počest.

Hur'uli'i'li'ipá, pronesla sólem nejkrásněji zpívající z rodu červených hořící jako karmínový drahokam v paprscích slunce. Znamenalo to: my všichni jsme tentýž vodopád písní. A: 'není jiné pravdy než této. Všichni na chvíli propadli jejímu kouzlu, neboť jeji trilek byl dechberoucí několika vteřinovou árií zvukových škál a barev.

Huru Parád'ma. Čaši irik. Ozval se opět Sýček spřádající své sítě. 'I tyto barvy a zvuky nám člověk ukradl'.  'Člověk zloděj. 

Sss', přidal se had s nádechem opovržení.

Hur'uli'i'li'ipá ikí ma'á. Znovu zazpívala karmínově červená Diva v nové perlivé kadenci, jež se blýskala jako aksamit a jako patina indiga a jako dráždivý purpur na rychle kmitajících se křídlech vážky z měsíčního údolí. Znamenalo to teď: 'milovaný, ty i já jsme člověk.

Ach...

I mnozí učení z různých částí voliéry se vteřinově bláznivě zamilovávali do Karmínové (ztráceli hlavu) a začali spouštět milostné kadence jako když prší perseidy v rychlém sledu padajících tříštivých glissand. 'To s nimi učinila barevná krása zvuku její hloubky. Pohnula jejich hrdla v nezadržitelné vodopády třpytu.

Ale za pár okamžiků se vrátil refrén žlutých desetkrát starší než pyramidy v Gíze:

Arráua Arráua čiti téáu. Arráua je nejvyšší. Arráua je absolutnem. 

'Namí pauité. Doplnila z oblohy hvězda 'Azurová paní' jíž říkáme Venuše, zářící nad zálivem Copacabana.  'Vy jste můj milovaný ptačí lid.

A vlna blaha prokmitla tisícičerým zástupem švitořící krásy.

A neviditelné struny lyry projely bytostmi pralesa nikoho nevyjímaje. 

Byl to jen malý příslib 'společně utkávaného koberce sfér, který se jednou snese na vejce paví ženy ze všech souhvězdí. 

Ikmí namí u'ité. Řekla polohlasně jako nad kolébkou Azurová paní. 'Člověk ještě spí.

'Mitaí. Dodala. 'Milovaní.

A'khanam. Zvěstujte mi. ('Tkejte na mou počest).

Ita Íta Íta! Skandovala skotačivě a lechtivě voliéra.

A kroutivé vlnoví zeleného moře se vlhce zhouplo. 

Šah tál kišbek 'inauru. 'Tkáme šat zvuku spícímu dítěti. 

Tekuai-ití. 'A tobě na počest. Akhnai'itá. Milovaná.

Šanama ita tk'muí. To mě těší. Řekla s úsměvem Azurová paní.

A v dálce zahřmělo a kapky deště se začaly snášet na obří listoví pralesního domova.

-

Urum Aram Naghari-itu. 'Milujmež' boha tančícího v bouři. Ozval se starý hymnus modrých a černých jakoby mručela horstva.

'Taši šír'ya kai roi. Jiný není. Jiný není. Než se dítě zrodí. Zpívali zároveň mihotavým kontrapunktem červení. A květy téže barvy se opojně houpaly do rytmu. 

A do toho zároveň žlutí: 'Arráua Arráua čiti téáu. Arráua je nejvyšší. Arráua je absolutnem. 

A nad tím vším plula ve vlnkách sladce melancholická melodie karmínové:

》proč všechny řeky končí v moři?  《

》čím stanu se, až můj karmín shoří? 《

A Azurová pro ni rozevřela dlaně milosti.

*

napsáno 27.9.2024 v letadle Rio - Madrid