Reportáž z Paraguaye
Zdravím z Paraguaye z etnografického muzea nad španělskou knížkou a v friče o indiánech. Chci se dostat do Bahia negro za čamakoky, kam jezdil Frič, ptám se, zda lze jet parníkem, ale prý je nízká hladina řeky. Autem je to nebezpečné, protože po celé zemi stávkují indiáni, kterým farmáři vypálili pralesy. Indiáni nemají kam jít a pospávají na ulicích jako forma demonstrace. Kolem muzea je slum s fetaky, nebezpečno, mříže, zkorumpovaná policie bezmocně postává na ulicích. Paraguay pusobi jako Rumunsko v tropech, Kuba a východní Slovensko dohromady. Jsem tu 1. den, předtím jsem byl v Kolumbii s kamarádem, ale místo návratu do Prahy jsme si řekli, že pujdeme po stopách a v friče a zažijeme nějaké dobrodružství. Tou lodi bych se chtěl plavit, řeka je obrovská jako několik Dunajů, země velká jako Polsko se 7 miliony obyvatel. Nikdo v ČR o této zemi nepíše, ani se nepíše o té situaci s indiány. Před pár dny se prý nad městem válel mrak kouře z vypálené stepi, že nebylo vidět na krok, řekl nám místní klučina u lahváče před večerkou, kde to záhadně vypadalo jako v Praze někdy v 70tkach, podobně rezignovaní strejdové. Jen ty latíny jsou tu krásné a milé a prostituce bují asi nejlevněji v Jižní Americe na každém rohu. Země je jede velký lágr, odkud místní nemohou, ale podivní trestanci se sem stahují z emigrace z celého světa. Je tu komunita Němců - Amišů, co tu založila dcera Nietzscheho. Je to největší bizár, jaký jsem kdy cestovatelsky viděl.
Kmen čamakoko tu má odnož čekomakoko. S paní z muzea se této zvukomalbě smějeme.
Kmen kaďuveo se už prý rozpustil, jen na brazilském území pokračuje, ptám se na to slečny z muzea. Klučina říká, ať v noci chodíme po městě jen s noži v kapse. (Potloukají se tu smažky). Recepční z hotelu nám zase říkal, at v noci venku s nikým nemluvíme, ale to bychom zas nepotkali tohoto klučinu, který nám řekl tolik zajímavých informací, u lahváče o půlnoci hned po přistání.
Připadám si, jakobych byl Ládinek ze seriálu Smolíkovi a přistál na bizarní planetě, kde platí jiné zákonitosti. (Třeba, že lidé chodi pozpátku, ale tyto zákonitosti ještě neznáme, jen visí ve vzduchu). Paraguay je bizarní retro. Umakartový byrokratický řád umaštěný od kouře vznášejicí se nad pampou. (I luxusní hotel se musí pochlubit pod deskou recepce orazítkovanými dokumenty k povolení provádění živnosti jako někde v osmanské říši.) Po štastné, dynamicky stoupající Kolumbii je přílet do Paraguaye jako když vás uklízečka z NDR vezme hadrem přes ksicht, ale nám Čechům je tu něco důvěrně známého. (Na jihu země jsou osady s česky mluvícím obyvatelstvem, Češi sem odcházeli).
70letý Němec, asi starý voják nebo špion nebo pedofil, říká: jo kluci, tady moc zábavy v noci nenajdete. Ale já jinde žít nemohu. V létě (v lednu) to tu prý více ožije, lidé vylezou do ulic. (Nyní je tu subtropických 30 stupňů, ale zimní období). Klima je tu mimořádně příjemné. Teplo akorát, fouká to, není tu vlhká deka jako v Karibiku.
Vybledlý ruský pár na lavičce v parku, jenž oslovíme, říká: děkujeme, že jste na nás tak milí, i když náš národ vám v 68' tak ublížil. Říkáme, že chápeme, že potřebovali někam vypadnout.
Nevím, jak dlouho tu vydržím, ale určitě chceme vidět ohromné vodopády Iguazu, kde se natáčel film Mise. Také tu jsou ruiny jezuitského impéria, na jihu, na hranicích s Argentinou.
V 19. století Paraguay bojovala proti Argentině, Brazílii a Uruguayi, byla tehdy vyspělá a silná a napřed před ostatními. Prohrála, zbylo 5% mužské populace (genocida), přišla o polovinu území, rozebrala železnici, aby splatila reparace a od tý doby je v loji. Atmosféra, jako když se nad parlamentem pořad vznáší hejno supů (místních oligarchů, na lid nic nezbyde). 1956-89 tvrdá diktatura. Diktátor německého původu (Alfredo Stroessner) se objímá s Janem Pavlem II. Silná víra, konzervatismus, tradice, chudoba. Kdysi obrovská bašta jezuitů.
Dojem z centra Asuncionu je neutěšený. Visuté balkónky s vybledlou zaprášenou paletou připomínají Havanu a mají svůj půvab, ale jejich krása už zašla v záplavě špíny, telefrafních drátů a do mrtě rozkopané dlažby. Smrad spálené gumy a ropy. Rozkopaná dlažba, opuštěné domy s černými dírami, slum a pomočené budovy začínajicí hned za ulicí parlamentu a vlády. Vojáci lině pospávají opřeni o obří dělo (památník velké prohry) mířící na hladinu líného toku řeky Paraguay a čumí do mobilu. Není z nich cítit žádná hrdost, spiš poraženost. Důvod je jasný, jen co uvidime tváře papalášů před vládní budovou: je to banda krkavců v černých sakách, co rozkrádají zemi a těží z narkoobchodu v oblasti Chaca. Není na co být hrdý. Tato země prohrála a všichni to vzdali. Budouvat něco nemá smysl. Každý si hledí svého, jako u nás za normalizace. Obchody jsou plné (ceny o čtvrtinu levnější než u nás), ale státní kontrola byrokraticky dozírá a svírá každý pohyb. Turista se musí všude zapisovat a registrovat, když chce simku nebo jen nakoupit v obchodě. Jeden velký kriminál, vydojený krkavčími oligarchy. Země, která kdysi prohrála a kde se zastavil čas. Paraguay: země, kde zítra znamená včera.
Je zde 60 tisíc Němců, přišli nejvice v 19.stoleti, maji své osady, někde jsou namalované hákové kříže. Sešněrovaní pravověrní, s kšandami a klobouky připomínají americké Amiše. Někteří utekli z carského Ruska před bolševikem, podobně jako volyňští Češi. Právě někteří němečtí farmáři vypalují divokou step v Chacu, aby získali půdu, a nebozí indiáni přicházejí žebrat a stávkovat do hlavního města. Pásovec nebo papoušek na špagátě je to jediné, co jim zaručí obživu. Vláda s nimi nemluví. V této zkorumpované zemi je to problém č. 813 na poslední straně novin, nejnižší priorita zájmu. Indiáni nicméně pracuji jako novodobí otroci na německých a jiných farmách.
(Chaco je divoká oblast ma pomezí Paraguaye, Brazílie a Bolívie, divočina s nejasnými hranicemi jako kozácká step. Vláda Paraguaye měla zájem osídlit tuto oblast kýmkoli, aby mohla toto území nárokovat a bránit. Stejně tak osidlovalo Rakousko Uhersko Čechy Banát na hranicích se Srbskem. Do této oblasti primárně jezdil Frič před 100 lety za svými indiánskými přateli a sepsal slovník 30ti tehdy ještě žijících indiánských kmenů).
K "českým" indiánům Čamakokům mi paní Yvona Fričová cestu nedoporučuje, že bychom prý byli zklamáni a místní by nás nijak nevítali. Mají svých starostí dost. Takže plán cesty k nim padá, i když se vynořila možnost zaletět tam malým letadlem, což by trvalo 2 hodiny (Asuncion - Bahia Negra).
Po neutéšeném dojmu ze země se nám zde nechce zůstávat příliš dlouho. Míříme z Asuncionu taxíkem na obrovské vodopády Iguazu na hranici s Argentinou a Brazilií. Natáčil se tam film Mise. (Hudba Ennio Morricone).
Za Asuncionem na východ se otvírá rovná krajina s palmami a nádhernými neznámými stromy. Připomíná druhohory s dinosaury. Půda je cihlově červená. Jinak vše zelené a štavnaté. Z placky vystupují drobné homole na způsob Řípu. Svíravý dojem z města ustupuje. Stáda dobytka, oplocené ranče se skoro plochými střechami. Zde země působí plodně a zdravě, že se zde daří mnoha plodinám. Vybízí k usazení. /V této východní polovině země žije 98% obyvatel, zatímco západní polovina je vylidněná, ale žijí tam stále domorodé kmeny (asi 5 jazykových skupin)/. Čím dál více na východ země paraguyská připomíná obilnatou palmami přizdobenou subtropickou polabskou nížinu.
Píšu z taxíku, řidič mi dáva ochutnávat z velké tykve studené do mátova chutnající maté.
Fiktivní scéna z filmu Avatar, kde na planetě Pandora domorodci brání posvátný strom, je zde a v dalších jihoamerických bolestnou špinavou realitou. Pobožní tradicionelní farmáři s klobouky, kšandami, manšestrovymi kraťasy a božsky čistým svědomím, kteří mají finanční páky na vládu, dál zotročují a genocidují původní obyvatelstvo této země.
*
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš pohled.