V Jizerských horách

Vlak mě vyhodil k večeru v Josefově dole. Sychravo, tma, konec října, štěkání psů, polorozpadlá budova skláren, pach spáleniny, křik mezi mužem a ženou, plačící děti - Sudety jako řemen. Je mi z nich rmutno. To je jako smutno, ale zakaleně. 

Ubytuji se v penzionu, udělám si ohýnek a čumím na hvězdy.

Ráno v osm vyrážím každý den na výlet do hor. Stoupám prudce do kopce. Malebné roubenky, mlha, opar, první výhledy do údolí. Chvilku slunce a hned zase šedivé nebe. Mrholení. Řev motorové pily. První pásy lesů. Velké rudé pihovatě-bílé muchomůrky podél cesty. 

Lidská civilizace a poslední stavení mizí dole za mnou. Tiché prázdné lesy. Zde nejsou žádné stopy kovidového šílenství. Lidí míjíš za den, co by se spočítalo na prstech jedné ruky. Zde příroda klidně oddechuje a tká svou tisícipředivou práci. Jak dobře, že jsem jel!



A pak se to stane. Překročíš výšku kolem 1000 n.m. a je všechno jinak. Výšlap skončí, ocitneš se na náhorní plošině tvořené rašelinou a mokřady. Měkce došlapuješ, kráčíš lehce. A tady se všechno směje, všechno vrní tichou radostí. Zde už o lidech nevíš nic. Ale les tě pozoruje, je rád, že jsi tady. Rád se s tebou podělí o svou radost. Přece se to netká zbůhdarma. Koncert bytí je rád za jednoho posluchače.

Tady se musím smát. Pokleknu před každým potůčkem a opláchnu se. Pokračuji ve své hře na vodní štěstí, kterou jsem hrál na konci léta, když jsem jel na kole z Turnova, přes Vysoké nad Jizerou až do Rychnova nad Kněžnou (v létě jsem objevoval Východní Čechy a navštěvoval své přátele). K té hře jsem si poznamenal toto:


Hra na vodní štěstí

Budeš-li putovat naší zemí, ať už pěšky nebo kolo-koňmo, uvidíš-li pramen, sesedni, poklekni a napoj se. Opláchni se a popros vodu o požehnání. "Vodo, prosím tě o požehnání", řekni nahlas. Pozorně sleduj, kde běží řeka, potok, žádný nepřekroč, aniž by ses aspoň neopláchnul. Je to skromná hra, nejprostší. A přec budeš po takovém dní usínat jako král, který objímá v náručí stovky dívek, protože každý pramen, každý potůček a říčka, jsou jako vlásky naší modrotvářné Gai. A voda má paměť a vzkazy a ty putují kapka po kapce jako tichá pošta, jako světlo hvězd, po staletí, až doputují k uším tvého jazyka. A tak jedna vypráví o tom, jak Alexandr Veliký právě usedá před Araxem na hranicích Persie, aby se napil ze svých dlaní. A jiná, jak ukápla z tváře dávného umelce, který hnětl Velkou Bohyni, do rumělkového prášku v jeho misce. A jiná, kterous před 40lety pil ze studánky z plechového hrníčku u babičky, a ona se zas velkým oběhem navrátila k tobě. A tak ji popros o požehnání, až bude tát na tvém jazyku. A sám jí požehnej. "Žehnám ti, vodo." A každého večera svého putování budeš usínat jako šťastný, skromný král. Král, který hodně přijímal i dával.



Tu hru stále hraju, kdekoli jsem. (Ano, je to parafráze na Karpatské hry Miloslava Nevrlého). Vrací se mi skrze ní energie a osvěžení. A krajina mi skrze ni šeptá mnoho vzkazů z daleka a ze široka. Nevěříš? Vyzkoušej.

A pak, když stojím pod horou Jizerou a dívám se do těch tůní, ovane mě zvláštní kouzlo. Musím ho nechat promluvit. Zní asi takto:


( tiše, pomalu a sotva znatelně... )


Neříkej, že nevíš, kdo

   Já jsem,

Já dala ti v chránění

   Tuto zem

Tam, kde vlasy mé

   Vyráší

Tam býval svět ještě

   Jinadší


Pohlédni

   Zas na mě,

Jizeru,

   Matku pradávnou,

Kde hranice tří zemí se sbíhají


Jsem matka míru

   Mezi světy


Jsem horská průrva

   Mezi světy


Stála jsem Já,

   Kde stojíš teď ty


Tůně jsou oči mé,

   Měděné

O pokladech dávných

   Zpívají

O kovkopech šílených,

   Zbloudilých,

Co nenašli míru,

   Ztratili se,

Neboť poklad můj

   Nezjeví se těm,

Kdo ptají se

   Silou kamene,

Ale těm, jímž

   Vyprávím

Křikem havraním

   

   Ty vezmu domů


Ještě víckrát se vrátím na náhorní plošinu Jizerek a znovu se mě pak zmocní stejná radost a kouzlo. A když sejdu níž, zase to zmizí. Vrátí se mraky mého normálního myšlení a pocitů. Připadá mi, že je to, jako když člověk vchází do gotické katedrály. Zvenku jsou různí chrliči, kteří říkají, abys to nízké zanechal venku. A pak vejdeš dovnitř - a jsi očištěn. 

Jizerské hory s jejich měkkou, vlasatou, horizontální poduškou a měděně rmutnýma očima, jsou naše katedrála. 

Katedrála smíření.


Komentáře

Oblíbené příspěvky