O žebrácích v nás

K eseji, která bude následovat, mě přivedl podivný sen, kdy pohřbívám čtyři kostřičky malých dětí. Cítil jsem se po probuzení hrozně. Byla v tom i velká vina. Copak jsem vrah malých dětí? To je hrozné. Vyprávěl jsem ho kamarádovi Lukáši Karasovi, který je odborník na sny. Řekl mi, že jsem pravděpodobně nějak necitlivě zabil několik dětských já v sobě. Bylo mi to hrozně líto, ale cítil jsem, že je to pravda. 

O pár dní později se mi zdálo, že jdu okolo pár otrhaných žebráků. Měli žízeň. Dal jsem každému plechovku piva. Žádná mi nezbyla, ale měl jsem radost. Oni jak se napili, tak pookřáli. Někdo jim dal kus pozornosti, uznání. Najednou jsem kolik nich neprošel bez povšimnutí. Když jsem se probudil, měl jsem dobrou náladu. A pak mi to došlo: čtyři žebráci odpovídali čtyřem někdejším kostřičkám. Ale tentokrát jsem se k těmto svým částem dokázal ve snu zachovat lépe.

A na základě těchto snů se ve mě v zrodila následující úvaha:

To, o čem vypráví Nový zákon - o působení Ježíše Krista v Judeji - můžeme číst jako mysterium odehrávající se v nás samých a to takto: všechny postavy zde vystupující můžeme též chápat jaké své vnitřní postavy, které v nás právě teď putují. Farizejové, kupci v chrámu páně, celníci, Máří Magdalena, Lazar, Jidáš, Pilát a samozřejmě i Ježíš atd. - ti všichni a mnozí další putují a trpí v nás samotných. Přitom převládá vnější čtení evangelia - chovat se laskavě k lidem kolem nás, žít lásku směrem ven. (A pak si říkáme: vždyť jsem na druhé tak hodný, proč mě osud pořád tak zkouší?) Ale toto čtení nevidí, že zatímco se chováme laskavě k lidem kolem nás, děláme dobré skutky atp., v našem nitru bydlí armáda trpících a hladových vnitřních částí, kterým žádnou pozornost nedáváme, které nejenže v temnotách přehlížíme, dokonce je necháme jednoho s druhým zacházet s neobvyklou krutostí a necitelností. Nechat Ježíše v nás, aby pro tyto vnitřní části konal zázraky lidskosti a laskavosti, aby byl pramenem živé vody a milosti pro všechny trpící v našem nitru, to takřka nikoho nenapadne, přitom právě tam je toho nejvíce potřeba a právě tam se takto děje obroda a spása naší duše. Právě tam tímto dochází k usmíření, lásce a pokoji, které se pak nenuceně šíří ven do všech vztahů. 

Představ si sebe sama smířeného se sebou samým. Všechna svá kdysi zoufalá já (jichž mohou být stovky) usmířená a milovaná bez podmínek, nasycená chlebem a vínem, který v tobě rozdává tvé Bytostné Já (Kristus). Představ si toto evangelium znějící v tvé duši. Představ si stav, kdy si všechna tvá sužovaná já navzájem odpustí a vyrovnají tak své dluhy a spory. 

 (Jaký materiál pak zbyde k přehrávání v dramatech vnějších vztahů? Jakým obsahem budou tvé vztahy naplněny pak?)

Možná namítneš, že jsi jeden já a že o ničem takovém nic nevíš. Ale jak dlouho ses, příteli, díval do svých temných útrob? 

Je pozoruhodné, že lidé v nitru chodí hledat mír, vyšší Já (či ne-já), jakousi trancendenci, ale jak málo tam chodí potkat stovky svých malých já, aby je obejmuli s láskou s skutečným soucitem. Tento soucit nemá nic společného se sebelítostí chudáčkovského ega, oběti, kterou všichni tak důvěrně známe. Kdy jsme naposledy nakrmili, objali a k sobě přivinuli ta hladová, smutná, ohavná a lásky-nehodná já? Kdo se jich zastane, zatímco klečíš na karimatce a vzýváš Átmán? Lze těmto nehodným v nás doručit, alespoň špetku lásky? Od nás samých?

Lze všem našim provinilým já přinést poselství o jejich všeobecné amnestii? (Kdo jim je vlastně přinese?) Že je nebudeme soudit, a ani proto nebudeme souzeni? Poselství o nevinně, jež je odhalena ve chvíli, kdy přichází láska, která vše promíjí, vše odpouští, vše zahrnuje? Která vše již od počátku věků prominula, neboť z jejího pohledu žádné viny nebylo? Ale kde se vzala ona vina? Nevidíš desítky svých soudcovských já, jak denodenně zasedají a vynášejí nad tebou (nad jinými tvými já) neláskyplný ortel? Ti tě soudí jistě přísněji, než zasedání tvých úhlavních nepřátel. To je jen nepatrná část pravdy o sobě, tak jak jsi, ať už átmán je či není. 

Že v tobě žádná chudobná, otrhaná, padlá, ani celnická já nejsou? Třeba se před tebou chvějí strachy; protože dobře tuší, že k nim přicházíš bez lásky; a tak raději zalezou ještě hlouběji do temnot. Ale právě ty Ježíš miloval nejvíc. Právě ty hledal, až nalezl. Protože dokud by i jedna z nich zůstala ztracená, jako ovečka ve skalách, láska nemůže ustat ve svém pátrání. Láska jednoho dne neopomine ani to nejnepatrnější a nejzuboženější tvé já - a k sobě přivine, obejme a nalezne v něm poklad.