Souhvězdí Malého Prince

Nad okrajem obřího hrnce, který byl celou Matkou Zemí, stál Malý Princ a díval se, jak se v hrnci přelévají osudy všech lidí a bytostí, kteří kdy po Zemi chodili. Bylo tam všechno utrpení lidstva, ale i všechna jeho sláva, moudrost a bohatství. 

Bůh mu pravil: můj milovaný, blíží se okamžik tvého zrození, ještě slyšíš hudbu sfér a vznešenost stvoření, ještě slyšíš vznešenost svou vlastní, ještě jsme všichni s tebou, ještě nás všechny vidíš, ale pak půjdeš dolů, oči tvého srdce se zatmí, a to vše bude pouhým snem. Proto se tě ptám, milý můj, jak hluboko mám naběračku zanořit do obřího hrnce. Tak? Nabral Bůh na špičku naběračky. Už to malé množství bylo plné krve, strupů a chuchvalců, až se Malému Princi zvedal žaludek. Ale plavalo v něm i pár perel, které se zablýskly. Byly moc krásné. Zářily tady i tam, nahoře i dole. 

Můžeš víc, tatínku.

Do naběračky se nalilo větší množství lidských snů a nesplněných tužeb. 

Malému Princi se zatočila hlava.

Můžeš ještě víc, tatínku.

Ale to bude moc bolet. Nikdo ti nebude rozumět, řekl něžně Otec.

Ale budou tam i ty krásné kamínky, které mi vydrží i zde, na věčnosti?

Ano, budou. Bude z nich takový náhrdelník. Bude zářit jako hvězdy. Možná, že vznikne nové souhvězdí.

Tak mi nalej až sem, po tuhle rysku. To je pro mne akorát.

V naběračce se zmítali hadi a štíři všech válek světa, svíjeli se a kousali do prázdna. Byl to kousek agónie zmítající celým lidstvem. Připravený pro někoho, kdo jej převezme a vetká do svého osudu.

Tolik tedy?

Ano.

Malý princ si vzal naběračku do rukou a přivoněl k té ohavnosti.

Tento hořký jed je mi i lékem? Na nevidění mého srdce?

Ano a z toho léku budou pít i mnozí jiní. Je nejprve hořký, ale pak už je sladký.

Tak dobře tedy. Přivřel Malý Princ oči a začal pít. Vše se zatočilo. Věčnost se mu ztratila z očí. A tak začal jeho pozemský sen.