Vítejte!

Do kupé si mi přisedli lidé. Skoro se nevejdou. Dvě starší paní, asi babičky, jedna mladá (maminka) a dva dospívající synové. Pomáhám mamince s těžkou taškou nahoru. Hrozně se mi všichni líbí.  Vím, že si je hned oblíbím. Radši s nimi nechci mluvit, vím, že by mi hned přirostli k srdci. Jsou takoví "hrozně naživu", i když unavení. Nemají sebou skoro nic, jen pár natlakovaných tašek. Babička má kruhy pod očima, světlé vlasy jako len a dlouhé fialové nehty jako upír. Hrozně si chce povídat. Povídá si s jinou paní v kupé. 

Mamince je lehce přes třicet, je taková jako lusk, že by mohla běžet celou noc a ještě cestou ulovit pár tetřevů, hodit je doma na stůl a nedělat z toho vědu. Sfoukne si tmavou ofinu do strany. Na tváři je znát únava, ale i uvolnění. Ve vlaku už je dobře.  Usmívá se. Je krásná. Patnáctiletý syn, hubený kolohnát, asi syn nějakého biblického Samsona, se opře o mamku a ona ho čechrá ve vlasech. Je to něčím krásně neobvyklé. Český syn by se v tomto věku už škrobeně odtahoval, anebo by z něj její vyžehleně mateřská péče dělala pouhé neškodné dítě. Ne, tady je mladý, statečný muž, se svou mladou, statečnou matkou. Je to tak zdravé, jak jen být může. Jsou do sebe něžně  zaklesnutí, jak se vlak drkotá.

Po pár hodinách se stejně zapovídáme. Ten kluk je ospalý jako štěně, ale když do něj babička drcne, strašně živě se rozpovídá. Vidím Charkov jeho očima: srovnaný se zemí. Není tam kámen na kameni. Z východní části ukrajiny bude mordorská step sutiny. Zůstávají muži a stáří. Ženy s dětmi prchají do bezpečí. Nálety, sirény. Putují z města do města. Spí ve sklepě, v tělocvičnách. Všichni muži doma pomáhají. Každý se na něčem podílí. Tatínek je teď v domobraně Kieva, původem Armén. Kluk dělá box. Moloďec. 5 zabitých rusů na jednoho jejich. Všichni z rodiny jsou ještě naživu. Pijí žíznivě kokakolu z jedné dvoulitrové láhve. Jedou někam doprostřed Slovenska do hostelu. V Bratislavě jim prý pomohli, všichni na ně byli hodní. Už jsou na cestě 2 týdny. Nikdo útok nečekali, rodiny jsou tak propojené. Chtějí jen mluvit a mluvit, aby je někdo slyšel. Průval. Kresby do vzduchu. Exploze. Slova se valí a valí, i ja už jsem hrozně unavený po 12h ve vlaku. Musím za chvíli vystoupit. Beru si na kluka kontakt. Hledá klávesnici v azbuce. Podaří se. Tisknu je za ruce říkám, že jsou u nás vítaný a ať se tu cejtí jako doma. (Jsem sice na Slovensku, ale v kupé už nikdo jiný za "náš" tým není). Vypadá, to že se v nich něco jakoby uvolnilo; přáli by si, aby to tak bylo. Ale neví, co bude zítra, co bude za vteřinu. Venku je tma a světýlka a cizí svět; jasně, že by radši byli doma, ale nejde to. Říkají, ze se vrátí a postaví si nový dům, lepší. Nechtějí nikomu překážet, ale nechtějí se ani schovávat do nebytí. Vždyť tak hrozně moc JSOU! Chtějí si jen povídat. Všechno, co mají před očima, říct. Říct. I já se z toho všeho třesu dlouhé minuty poté. 

Opravdu je mám rád, teď i hned od první chvíle.

Kéž je jim "u nás" dobře.