Evangelium podle Mirmir
Mirmir vyrostla v ženu. Byla ztepilá a pružná. Její hnědá kůže ráda příjmala paprsky za východu a západu slunce, kdy dlouze vysedávala na stromě a zpříma zírala do slunce, až její oči nabyly zvláštní barvy jako mlžně zelené sklo a zorničky se rozšířily nahoru a dolů jako u koček. Byla sluncem tak vyhřátá, jakoby její podstatou bylo měděné sálání. Byla odvážná až za hrob a její oči šířily radost jitra. Nevadily jí velké lesy Balkánu a jejich tma a vlhkost jí nepohlcovaly. I vlkům bylo dobře, když se blížila a jejich srdce tála radostí, když usínala poblíž a oni střežili její spánek jako malí bratři, usínající u laskavého bytí krbu. Když chodila kolem lidských příbytků, na lidi dýchla radost a ještě dlouho zůstávala, jako vlhkost po dešti, ale naopak, jako rozehřátá vřelost v srdcích a domech. Milovala mech, opojně zelený, který pohlcoval jeji prsty na nohou a způsoboval jí "šimrání". Někdy šimrání setrvávalo několik dní, ona upadla měkce na zem a celá obloha se začla točit a malovat zvláštní obrazce. Svým způsobem "zmizela" a svět zůstal s celým svým pohybem, ale její energie se prostřela jako požehnání, jež se prolínalo se vzdechy žen, když milovaly, když rodily, když zpívaly, když se v prameni chladily. Prolnula se zpěvem ptačích hejn, jejichž artikulace a frekvence vytryskly nečekaně o řád výš, jakoby se na chvíli celá hejna stávala malými Mozarty rozkošně stolujícími na prsou krajiny. Pak toto opojení rychle zase přešlo a vše se po chvilce dezorientace překlopilo zase na normální úroveň. Když pradleny seděly na hrázi rybníka a Mirmir měla "šimrání", přechazelo šimrání i na ně a ony nevěděly, co se děje, ale reagovaly na to smíchem a udivenými pohledy z jedné na druhou, ale pak zas pohledy klopily a nevěděly, co si počít, byla to směs neklidu a tělesné energie milosti, která žádala nejasné dokončení, ale šířila se pak dále celým společenstvím jako probuzená radost, jako nákaza mírného srdce a drobné opilosti pro hlavu, která zapomínala, co chtěla říct, což způsobovalo situace zvláštních, trochu trapných mezer v kontinuitě časových okamžiků, jež se obvykle přecházely smíchem. Tento proud se šířil přes Jižní Čechy, kde se nejvíce rozsvítil jako růže za času Rožmberků, až dosáhl Norska, kde se zastavil a opět hleděl k západu. Opřel se o zelené mechy a lesy na chvíli zde spočinul. Pak se ten proud zase bleskurychle a skotačivě, jako když oranžové světlo nebo dívčí nožky vytvářejí pohyb "mig mig" nebo "mir mir" stahoval zpět skrze lesy až na Balkán, kde Mirmir ležela, kde byla i nebyla, kde se zase "srážela" do hutné podoby a ještě hutnější a ještě hutnější, takže její tělo nabylo přirozeného tvaru a ona mohla divokou radostí zase běžet kapradím a močály a ustlat si znovu pod obřími smrky Thrákie a cypřišemi Libanonu a její oči zase pohlížely dolů na nebe, na svůj domov, jsa Tou Hvězdou, Tou Tou, v tomto rytmu se hýbal náhrdelník na jejich prsou a třásl, když divoce nohama dupala po této zemi a opět upadala do kolíbky, náruče země a nechala se objímat a vyplnit celou zemí, až se jí stala a byla jako zem, jako zem, jako zem: všude jsem. A pak se proměnila v toky řek a v jejich směru následovala jejich pohyb dolů, jako když se z těla smývá dolů všechna únava a vše z ní spadalo, dolů spadalo, dolů domů spadalo a vše bylo tím, jako vždy. Ale pak usedla k ohni, k pastevcům, ovcím a pila z obyčejných měchů vodu i víno a byla lidskou ženou se vším všudy a na jejím hrdle se třpytil náhrdelník Tou Tou, na těle mladé Mirmir.
Nebyla nikdy sama, nebyla nikdy po našem smutná, jen byla někdy moc moc unavená. A tehdy jí vzal tatínek Tyr Tyr do náruče, do dlaní a dal ji lásku, dal ji lásku, dal ji lásku. A maminka Země jí přikryla svým mechem a klidnými údolími, které skrz Mir Mir dýchaly, jako skrz posvátný amulet z jantaru, skrze který vše protékalo, protékalo, protékalo a on stále více zářil, žhnul a tepal a tál a měkl a dával, sobě a tím všemu dával, u pramenů si čerpal a nikdy ho neubylo, jako u kouzelné slánky, která je bezedná a nikdy jí neubude, protože Mirmir je zdroj ve zdroji, jako jantarový kamínek v zlaté koruně.
Když se Mirmir ráno probouzela u pastýřských ohňů a ze země stoupala pára, pastýři se poklonili králi na nebi, zabalili dívku do kožichu a v dobrém rozmaru rozmlouvali a vše bylo čisté, posvěcené, i ten chléb, i ten sýr, i to mirmirání, v krásu mžírání, lesů šimrání, teplo lásky příjmání.
I král Mithridatir oněměl, když mu MirMir přivedli v železech z žaláře a ona byla nahá a on se toho dne dal na víru a na pokání. Všechny vězně ze všech kobek propustil, korunu odložil a vyšel do světa jako žebrák o poutnické holi a jeho oči zářily štěstím a pokojem.
A když si bůh Pan z cedru, kde MirMir sladce spala, flétnu vyrobil, jeho píseň šimrala nebe, šimrala oblaka, šimrala moře, šimrala kamzíky, šimrala nymfy, šimrala šírání, šimrala svítání, šimrala hory, šimrala vlny, šimrala nohy, šimrala rohy, šimrala křídla, šimrala paže, šimrala noci zvedání, šimrala noci klesání.
Ale té noci, když Meera padala jako lístek k zemi, do rukou Mustafy, který zachytil její srdce do dlaní, byla Mirmir ještě malá, a zoufale potřebovala někam patřit a schoulit se a Meera byla poblíž. Byla malá a prokřehlá, ale už tehdy byla malý drahokam. Mirmir, dárkyně světla a dcera Slunce.
A Kuruks - "kamzík", její malý kozlík, ještě neuměl mluvit, zpívat a tančit. A i on byl Ti moc drahý: blyštivý malý briliant klapající kopýtky.
A když táhly labutě nad norskými fjordy a když služky na náměstí v Bechyni zpívaly písně a nabíraly vodu z kašny, voda se třpytila a třásla v paprsích zapadajícího slunce a cinkala mis mis a mir mir.
Když malý Kuruks usínal, Mirmir mu zpívala:
Jsem oranžové světlo v lese
Jsem rytmus srny, jež se nese
Jsem sálající země, když se sešeří
Jsem živost krve v číši panteří
Jsem rubínové oko vprostřed šírání
Jsem žena v okně, když se naklání
Jsem chodidla v bosé zemi
Jsem okamžik, v němž jsi celý celý
Jsem voda, která vzniká v ohni
Jsem voda, co omývá tvé snové já den po dni
Jsem lázeň v přítmí u kamen
Jsem zdroj, jenž nebyl utajen
A kozlík Kuruks do toho rytmu tančil a ztloukal si píšťaličku.
A když se na ni naučil hrát a tančit, Mirmir se uvelebila ve větvích borovice a sladce mžourala do slunce a chmýří na jejím těle se barvilo zlatě.
Kozlík hrál a Mirmir zpívala a tančila:
...Poutníku:
I když máš peněz pomálu,
Jsem chvíle plná jantaru.
Ne, nejsem krví zborcena,
Jsem pád hvězd někde do sena.
A Mirmir se otáčela kolem své osy čímdál rychleji až zažehla oheň.
Stoh, suchý jako troud, vzplanul.
Kuruks divoce tančil a hýkal radostí jako pominutý.
Mirmir se točila jako čamrda.
Celý Balkán hořel.
Až přišla bouře a přidala se s blesky.
A hromy duněly od Peloponésu po Tatry.
A víno se řinulo od Gruzie až po Sicílii.
A už nebylo co ztratit.
*
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš pohled.