O třetím pohybu

De motu tertio

První pohyb je ten lineární, odzadu dopředu, od minula k budoucnu, od dětství, přes školy a různé profese, ke stáří. Ten je nejvíce fádní a vypovídá vlastně málo o našem růstu.

Ten druhý je snad vertikální, schopnost povznést se vědomím sami nad sebe, do méně osobního vidění. Ale nevím, jestli je v tom něco pravého; možná tomu vlastně moc nevěřím.

Ale pak je tu ten pohyb třetí. V čem jsme se za ty léta nepozorovaně skutečně změnili. Děje se dlouhodobě a podprahově a nikomu se tím nechlubíme; protože to většinou ani nevíme. Spíše nějaký náš přítel, který nás zná dlouho, časem poví: víš stokrát jsi mi na mou větu řekl, že ne; víš... ale dnes cítím, že řekneš ano; neptej se mě proč, ale dnes vím, že s tebou je něco jinak. Cítím to ze způsobu tvé chůze. Dnes se usmíváš trochu jinak. Dnes si vítr trochu jinak povívá s tvými vlasy. 

Je to pohyb v piruetě. Je trochu dovnitř, a trochu ven. Trochu vlevo, a trochu vpravo. Trochu dobrý, a trochu špatný. Trochu svatý, ale ještě více hříšný. Trochu krásný, ale ještě více ohavný. Ten krok se usmívá, a přitom je smutný. Myslím, že tenhle druh pohybu trochu šilhá. Že je trochu kozlí. Že když střílíš na terč, tak ho mineš. A myslím, že i trochu pajdá, na každou nohu našlapuje trochu jinak; jako dívka, která právě prohrála soutěž o královnu krásy, ale ty ji miluješ a necháš projít ty druhé, ty dokonalé, co chodí rovně, bez povšimnutí. Nesměješ se již její chůzi spolu s ostatními. Ale než ses tak naučil dívat na svět a tento pohyb zachytit, tento pohyb se musel nejprve přihodit také tobě. 

Je to pohyb zrání.

Mnoho let v nás něco zrálo, jako víno v sudu; a jednoho dne výhonky vyrašily: víno zavonělo, dub dozrál a začal být pevný, že se o něj dnes můžeš opřít. Hruška změkla, že je sladce máslová a slunce skrze ní dnes už teče a stéká ti po dásních. Ještě včera se nad tebou rozmáchla paže, že dostaneš a ty bys býval uhnul; ale dnes je v tobě něco, že neuhneš, že už nejsi chlapec. Jen uhoď. Říká klidně tvé tělo a klidná řeka v tvých očích. A ten muž to vidí. A zastydí se. A uhne pohledem jinam. Dnes jsi mu nic neřekl; ale on dostal svou lekci. O tomto třetím pohybu teď mluvím. 

Ten se děje, když nazraje čas. A nenazrál by, kdybys pro to něco neudělal. Ale neudělal jsi pro to něco v posilovně, něco na tržišti, něco v práci, něco ve škole: tam, kde se tyhle věci obvykle trénují, nebo my si myslíme, že trénují. Tohle se děje někde jinde. Tohle sbírá poučení z každého tvého strupu, z každé tvojí slzy a rány. Něco v nás je už časem jinak. Možná je to jen pár směrů, kterými v životě kráčíme. Kterými rostou větve našeho stromu. Jeho rozmanité kořeny. Ale možná, že je to jen směr jeden, ten jediný, na kterém záleží, na nějž se nás Pánbůh zeptá, až přijdeme do hlíny. 

Možná je to třeba jako: naučil ses vážit si lásky? Naučil ses vážit si sebe? Mlčet, když bys chtěl vykřiknout - a vykřiknout, když chtěl bys mlčet? Staré já by chtělo říct nebo udělat toto - moc dobře to víš, už se sebou bydlíš nějaký ten pátek, znáš se viď? - A hle: pod tvým ošuntělým brněním je dnes košile protkaná zlatem a ona teď - právě teď - vchází v platnost, když hýbe tvými ústy a skrze ně vychází: -- cože, to jsem právě řekl? Ano řekl. A byla to pravda. Sama mě dnes zaskočila. Ta pravda, která ve mě nazrála, v mých dubových sudech. A dnes vyšla ven. Jako holubice když vzlétne. A já jen byl u toho. A dnes zas tato: co se to děje se světem? Kdo to utkal mou košili? 

Ten třetí mikropohyb za vším rýsováním a vrtěním světa, ten pohyb, jenž zanechaly ruce hrnčíře na milované váze. A ta váza se nyní po malých částech ukazuje světu. Tak se tímto pohybem rodíme do světa. A je to nové, je to staré, jsme to my, i nejsme to my. A tak se rodí i nové tulipány ze záhonu, tak se vyloupne každé ráno svět znovu jako děťátko z povijanu; protože co je staré? Staré odpadává a mizí a odrůstá, jako vlasy, jako nehty, jako kůže. A tak vše opadává, a přitom je vše stále nové. Protože jsme také jako řeka. Stále přitékáme, a po každé trochu jinak. Jako zurčící pramínek, který překvapuje sám sebe. 

Ano, ten třetí pohyb, nějak souvisí s umíráním skořápky v každou chvíli. A jsme-li v něm, méně děsivá se jeví ona představa smrti na konci lineárního pohybu, neboť všeho jsme zavčasu odevzdávali velkému tlení. Vše propouštíme, všechny zdánlivě velké pravdy, jako to dělají stromy s listím na podzim, a tím v nás něco zlátne. Jako včelám zlátne pyl a med za jejich chundelatými tlapičkami. A chutná to jako láska a stejně tak to i voní. I v zimě, když jsme sami. Neboť je druh zimy, který nesouvisí s druhými lidmi, který je jen náš. A ten druh zimy jsme přišli překřtít, přejmenovat a dát jí jiné jméno.

Ano, ten třetí pohyb nejspíš souvisí s padáním.

Má úvaha se prolíná s úvahou Ireny Kozelské o autoportrétu Albrechta Dürera.