Revoluce krásy

Dnes v noci maluji nový obraz a toto mi přitom doteká:

Nový svět se může zrodit jedině na podkladě obrovské, nesmírné krásy a k ní je třeba strašlivé odvahy ke konfrontaci s tím, kdo celou tu dobu doopravdy jsem ve všech vrstvách bytí a těla a k tomu je zas potřeba hluboká, opravdová a znovu a znovu trpělivě rozvíjená láska k sobě samému. Teprve z tohoto "core" reality metalurgicky vyvěrá to nové, nesnesitelně krásné, prosté a neprobematizující "to". 

-

Jsme uvnitř tlaků porodního kanálu (konjunkce Saturn - Pluto), v němž vzniká nový svět ze šlupek a šupin starého. Všechno kvete do nepředstavitelných rozměrů výstavby, ale kořeny této květiny pramení v pekle všeho, co kdy na zemi chodilo, trpělo a dýchalo a náš podíl v tom je právě procesován nejdokonalejším algoritmem věčné rezonance s dokonalou pamětí zaznamenanou v membránách a sítích naší pramáti Země. Čeho se tedy bát? Vše je zahrnuto, o vše je postaráno. 

-

Nefunkční algoritmy vyschnou jako řeky v poušti. Nové prameny a zřídla prorazí a nahradí ty stávající. To je revoluce nové krásy, která zaplavuje svět tak nezměrně a nesnesitelně, jakkoli se před tím můžeme snažit schovat do našich starých algorytmických schránek a hrát si tam na schovávanou. Úklid nesnesitelné krásy nelze oklamat a v jeho hlubině tkví nezměrná trpělivost, láska, soucit a shovívavost Země a vás samých. 

Tato láska, její něžné ruce třesou mangem světa, aby se trochu opláchlo pod vodopádem.

Kam chceš před tím utéct?