Chvalozpěv Temnoty
Lidé často zobrazují temnotu jako protiklad světla – jak známe z diagramu jin – jangu. Rád bych nabídl jiný model, jak temnotu do našeho chápání světa zakomponovat.
Představme si rovinu vytýčenou osami X a Y. To je rovina barev. A nyní si představte, že na této rovině promítáte film. Postavy na plátně ožijí a dají se do pohybu.
A nyní vám k této rovině přidám třetí osu Z. To bude rovina temnoty. Čím hlouběji do ní vstoupíte, tím plastičtější se realita stává.
Bez temnoty je náš život povrchní omalovánkou, cartoonovým filmem, naivní telenovelou. S temnotou dostáváme rozměr hloubky.
V temnotě potkáváme to, co existuje, ale vymyká se distinkci rozumu: zde se láska stává nenávistí, život smrtí a smrt zrozením. V temnotě usínáme a odpočíváme, ve spánku a mezi životy. Temnota regeneruje. V temnotě splýváme s milovaným, bez distinkce já a ty. V temnotě se svlékáme z kůže všech masek. Jaká úleva!
V temnotě jsme vrahy i oběťmi, kurvami i světci, v temnotě činíme to nejnižší i to nejvyšší, jak prozrazuje latinské slovo altus, představující výšku i hloubku. V temnotě jsme mocní i bezmocní zároveň, slabí i silní, vším i ničím. Zanikáme a rodíme se. Z hlubiny temnoty tryská exponenciálně širší síť možností, než vyplývá z pouhého světa cartoonových forem (fakticity). Temnota obsahuje potenci. Temnota plodí a nikdy se nevyčerpává.
Jak krásné jsou barvy (formy) z perspektivy temnoty! Jak jsou svěží, ryzí, syté!
V temnotě hřešíme a odpouštíme, ztrácíme i nalézáme; z temnoty jsme vykoupeni. Z temnoty víme, že nic podstatného vlastně říci nelze, ale lze se radovat ze všech slov, jež z ní vznikají: jež tančí jako rej masek, jež zurčí jako řeka.
Představme si rovinu vytýčenou osami X a Y. To je rovina barev. A nyní si představte, že na této rovině promítáte film. Postavy na plátně ožijí a dají se do pohybu.
A nyní vám k této rovině přidám třetí osu Z. To bude rovina temnoty. Čím hlouběji do ní vstoupíte, tím plastičtější se realita stává.
Bez temnoty je náš život povrchní omalovánkou, cartoonovým filmem, naivní telenovelou. S temnotou dostáváme rozměr hloubky.
V temnotě potkáváme to, co existuje, ale vymyká se distinkci rozumu: zde se láska stává nenávistí, život smrtí a smrt zrozením. V temnotě usínáme a odpočíváme, ve spánku a mezi životy. Temnota regeneruje. V temnotě splýváme s milovaným, bez distinkce já a ty. V temnotě se svlékáme z kůže všech masek. Jaká úleva!
V temnotě jsme vrahy i oběťmi, kurvami i světci, v temnotě činíme to nejnižší i to nejvyšší, jak prozrazuje latinské slovo altus, představující výšku i hloubku. V temnotě jsme mocní i bezmocní zároveň, slabí i silní, vším i ničím. Zanikáme a rodíme se. Z hlubiny temnoty tryská exponenciálně širší síť možností, než vyplývá z pouhého světa cartoonových forem (fakticity). Temnota obsahuje potenci. Temnota plodí a nikdy se nevyčerpává.
Jak krásné jsou barvy (formy) z perspektivy temnoty! Jak jsou svěží, ryzí, syté!
V temnotě hřešíme a odpouštíme, ztrácíme i nalézáme; z temnoty jsme vykoupeni. Z temnoty víme, že nic podstatného vlastně říci nelze, ale lze se radovat ze všech slov, jež z ní vznikají: jež tančí jako rej masek, jež zurčí jako řeka.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš pohled.