Mé krédo

1. To nejhlubší, co máme pochopit, to, na čem opravdu záleží, neučí se na žádné škole a není to obsaženo v žádné knize.

2. V lásce není nutné být malicherný, ve vesmíru je jí nadbytek. Dáváte-li jí plně, kamkoli z vás se jí chce téct, od tajných zdrojů kosmu se k vám mnohonásobně vrátí. A ještě něco: Láska se nezasluhuje - prostě proudí nebo neproudí.

3. Z povahy samé naší existence, v níž každým nádechem a polknutím zabíjíme živé tvory, nemůžeme nehřešit. Proto leží potřeba odpouštění a hlavně sebe-odpouštění nade všemi mravními zákony.

4. Hlavní křižovatky a osoby v životě není možné minout; to vše je dáno, přichystáno. (V NEJHORŠÍM DO TĚCH OSOB PROSTĚ VRAZÍTE). Proto se stačí uvolnit a pohodlně se usadit na sedadle vedle řidiče. Řidič vás veze na hostinu, večeři, jež je přichystána právě pro vás. Řidičem i hostitelem je Bůh. Pokud máte pocit, že to auto řídíte vy, nikdo vám to nebere, ale koledujete si o pěknou neurózu. To, že setkání s těmi osobami a křižovatkami bude snadné a příjemné, o tom nikdo nic neříká. Ale právě skrze tyto osoby a události se stanete tím, co JSTE. A tak se všichni stáváme tím, co JSME skrze sebe navzájem. Až v okamžiku, kdy jsme to, co jsme, shledáme, že sedíme na hostině se všemi svými blizními.

5. Tato hostina (hieros gamos) trvá od počátku věků a každý v ní zaujímá své přesně určené místo.

6. Jsme bohové a bohyně letící na kosmickém šperku. (Kosmos = šperk). Jsme jeho diadémy zrající, tepané a tavené po tisíce let. Na vnějším horizontu se míhají těla a generace, v mžiknutí oka proběhnou staletí, zatímco na vnitřním horizontu nabýváme čím dál více své pravdivé podoby, naše růže se vine do všech směrů, které potřebuje; vrůstáme do mozaiky bytí jako smaragd do královské koruny.

Vnitřní horizont má podobu vějířovitě složených nekonečně tenkých plátků, které obsahují nabytou moudrost za tisíce eonů vnějšího horizontu. Právě tyto nádherné zlatavé plátky Platón (podle mě) nazývá 'křídly duše', která rostou, když roste naše duše a která nás prý nesou, když tančíme v průvodu s bohy před zrozením v kosmickém prostoru a které v nás bolestně hoří, když vidíme velkou krásu nebo upadáme do 'erotické lásky'. Stejná křídla jihoamerické kultury tepají do zlata jako spirituální symbol létání skrze vnitřní horizont.

(Vizi 6 ještě později rozvedu ve větší šíři).

7. Nebe a peklo se nacházejí každé milimetr od našeho srdce. Sestoupením do pekla, které už v sobě stejně neseme, dozráváme jako ovoce pro svou vlastní nebeskou hostinu.  Proto jen blázen by chodil po chůdách, mysleje si, že se tak dostane do nebe. Do nebe se totiž padá. Beztíže se dosahuje přijetím tíže.

8. Na hostině se pochopitelně nepodává jídlo v hmotném smyslu, ale samotná krev, tresť, esence, nektar a morek spolu-bytí.

9. Smrt je dobrá, jako je život dobrý.

10. Nic nevědět je to nejlepší.