Cordóbská mešita

Cordóba je místo,  kde se kříží všechny cesty. (I ve vnitřním smyslu, nejen jen v teto 3D dimenzi).

Kde anděl pomsty dosáhl své nevinnosti a vykoupení. 

Kde spočine noha poutníka a on je zase živý. 

Předpohanské svaté misto, objevene všemi  vírami.

Místo síly.

Skrz všechny dimenze. 

Nepochopitelné.

Výzdoba připomíná místo pod vlnami moře. (Nekonečno zvlněných sloupoví s oblouky)

Místo dávné slavy.

Jako chrám krále Šalamouna.

Toto místo není o kráse a zdobnosti jako zahálčivá Alhambra. Toto je misto síly. Komu patří,  ten může ovládat kontinent.  Jeho dobytí je silně symbolické a lze jimi měřit zlomy epochy. Komu je dáno dobýt, ten drží mandát nebes. 

Zde jsme pod mořem, na zemi, i v nebi. 

Zde možno korunovat krále.

Doprostřed archaické mešity a místa síly  vpadá barokní dóm, jakoby matka cirkev hodlala vládnout osudu všech, je to impresivní stejne jako disrespektni k starším castem chrámu.  Převzít  kontrolu nad světem namísto boha samého.  Jak takový projekt může  dopadnout? Zřejmě se musí nafouknout  na úkor chudých  bezmocných nožicek, které takovou nafouklost odedřou. Působí to, jakoby se matka cirkev chtěla blýsknout jako peklo samo. (Mluvim o působení barokní  výzdoby  co prozrazuje za ideologii, nikoli o energii chrámu). Masivní vyřezávané černé struktury kazatelních budek najíždějí do bezmocných býků a zvířat.  Nad nimi tančí andělé - jakoby říkali - pekelnému masakru těch tvorů jest požehnáno z nebes.) Abyste udrželi tak velkou říši v chodu,  potřebujete skrze symboly legitimizovat násilí.

Energie tu vane odvěká, neuchopitelná do nejakeho vymezení.

Tady by bylo hezké přespat.

Mohli by zde tančit děti a hrát  na bubínky.

Kolik krutosti muselo španělské impérium  způsobit svou dobyvacností, tolik zřejmě muselo odmodlit a asketicky odtrpet hlubokou zbožností. Kdyby nedělalo ani jedno, nejspíš  by to bylo zbožné stejně: ale o čem by pak byly dějiny? Nakonec, kdo jsem já, abych to mohl posoudit?

Ach, jak krásné bylo Španělsko, když se zde křížily a mísily různé víry a žádná pravda nedržela  triumf. Ten tvůrčí kvas, alchymická babička renesance. Karavany z Baghdádu, cikáni, židé a křesťané na rozvalinach Říma, Vizigotů a Feničanů ve výskajicím víření prachu. 

Jak mohu dobývat svět ve jmeně boha, který je láskou? Jedine s vědomím  naprosté svrchovanosti a nadřazenosti,  v níž se domnívám, že přináším těm nebohým chudákům spásu. Přesto věřím,  ze víra Španělů a jiných dobyvatelů byla nějak upřímná a velkolepá, byla hnacim motorem a nebyla v rozporu a jejich svědomím, naopak.

Pak to ale znamená, ze nesloužili bohu, který  je láskou, ale unifikujícímu bohu své vlastní kultury (superego, egegor sveho kmene). Tomu však sloužili i všechny  ostatní  kultury ve vzájemném  zápasu, který vyvrcholil první a druhou světovou válkou, kde se ukázalo, jaká  je služba tomuto principu zkázou. Tim se sesul starý svět jako domeček z karet. Ale je ten Nový lepší? Ptá se Kolumbus Izabelly Castillské ve filmu Dobyti ráje (1994).

Proto, znovu: jaký  zázrak je Cordóba, kde Arabové sesedli z koní, otevřeli Platóna a Arisotela a přizvali k diskuzi evropské učence. To je univerzalismus, duch antiky, humanismus a renesance (7.-10.st.), zatímco v Evropě se posud kouří při klůčení pralesů. (V 10.st má Cordoba 1mil. obyvatel, 1000 mešit a 600 lázní, zatímco Praha v 13.st. 4000 obyvatel).  Tady se svého  času  peklo to nejlepší  a Cordoba a Konstantinopol tehdy září  jako dva smaragdy na sponě Evropy. Města zářící  Sofií (moudrostí).

Cordoba je spletený kvet, girlandový věnec, patřící všem. Je to zřídlo Evropy a univerzalismu a pozdější katolicke disrespektní nasouvaní se nad to na tom nic nezmění.

Kde je Alhambra a Granada vznešená květina, maursky temná Anima s makovýma očima, temná hara světa s krví rudou jako víno a šťáva  s granátových jablek, tam je Cordoba lví královskou tlapou oděnou ve zlato a temný purpur, jež svírá davný neuralgický bod planety, odkud je možno držet vládu, kde je možno se potkávat a tančit. Připomíná mi Avignon. Je tu vice kontinentálně horko a sucho, než v Granadě. Vnitrozemí. Nížina. Most přes Quadalqavír připomínající náš Karlův.

Začíná se mi jevit,  že mnohá místa venku jsou současně místy uvnitř, vnitřními uzly mezi světy a v nás. Cestovat ven znamená i cestovat dovnitř, ale je je nutno odložit fotoaparát a rychlý spěch,  potřebu vše  stihnout. Uvolnit se a ponořit se ve snění za vším světem, které vše vytváří. Nevěřím Kantovi, který nevytáhl paty z Královce; proto je tak suchopárný. 

Nejlepší je si tu sednout do taverny s místními,  dát si víno... a prostě být.

O návštevě lázní v dalším článku.