La Rabida

Jsem na zvláštním místě.  Myslím,  že je to svým způsobem nejzápadnější cíp Evropy. Je to klášter La Rabida, kde Kolumbus pobýval a kde se zrodil jeho nápad vyplout do Indie,  protože je přeci možné, že země je kulatá.

Jsem tu dojatý. Nevím, proč je to tu pro mě tak důležité. 

Fouká tu vlahý slaný větřík od moře.  Zahrady barevně kvetou a práci vesele zpivaji. Nikdo tu není.  Jsem tu sám. Kvůli  kovidu je klášter zavřený.  Je tu příjemný františkánský klid, místo hodných,  pokorných a radostných lidí.

Tady to všechno začalo. Něco nemyslitelného, drzého. Asi si nedovedeme představit, jaké to je myslet si něco naopak, než si myslí celá civilizace. Je to jako býčí silou táhnout loď v jednom směru,  zatímco všichni siláci té doby táhnou v protisměru. 

Ale tady, věřím, že tady byl Kolumbus mezi svými. Že tu šuškali nad mapami a propočty arabských učenců a nalézali trhliny - pro tu obrovskou možnost, že svět je dočista jiný, než se všem jeví.

Vidím příboj, jak omývá Kryštofovi nohy. Celé dny tam prostojí a hledí k obzoru. Je tím posedlý, nějak odmala už mu to vrtá. Cítí trhlinu ve zdi, kde ostatní vidí bílou omítku. Je tak strašně sám ve svém tušení.

Ale zde není sám; zde najde bratry, jejichž nosní dírky větří nové vůně; kteří umí snít podobně. Jako když delfín nalezne své hejno. On ví, od určité chvile si je jist. Nevadí, že na základě nesprávných výpočtů. Jeho duše ví, že je ve shodě s velkou pravdou. A to mu dává sílu, i pokoru. Když klečí u trůnu Isabelly Kastilské, ona to z něj cítí. Jeho osobnost je pro ni impresivní. A možná z ženského rozmaru mu svěří pár lodí. A baví se svým experimentem s tímto bláznem.

A ten den, když tento blázen poprvé uslyší volání z pozorovatelského koše: Pevnina! Jeho srdce si strašlivě uleví. Ta tíže, jež z něj padá. Tíže býčí síly, kterou dosud kráčel proti všem. Nyní to mohl pustit. Jeho srdce nemuselo už stát proti zbytku lidstva. Nyní mohl plakat. Byl zas nevinný malý kluk a vzpomenul si na písně, jež mu zpívala matka; v nich už to všechno někde bylo, někde to zaslechl, někde se to šuškalo ve spodních světech s tou kulatostí země, že obdobně je kulatá každá kapka rosy. Věřím, že jak se jeho nohy dotkly poprvé nové země, tak padl k zemi a políbil ji a vrátil se na chvíli (jež je věčností) do svého  dětství. 

Pak uslyšel troubení a virbly a vrátil se do přítomnosti. Narovnal se a s hrdostí a nyní již aureolou slávy pána všech moří ("El Almirante Mayor del mar Océano y Visorey y Gobernador General de las Islas y tierra firme de Asia e Indias" ), vykročil. Ale to už byl jiný příběh a budeme jej vyprávět někdy jindy.

Nyní vane slaný větřík od moře a je tu nevinná radost spiklenectví a přátelství. Jsme v La Rabidě.